Snění....   02.Únor 2009


   Na malý okamžik jej zase měla ve své náruči...na malý okamžik se cítila zase šťastná, i když jí to došlo až za pár hodin...Sama sobě ublížila a teď se s tím zase sama musí vypořádat...zvládne to?...Byl to jen sen...krásný mihotající se křehký, hřejívý sen...až moc byl skutečný...Ale skutečnost bývá občas krutá...Taková skutečná a pokud tu skutečnost nechceme příjmout....i tak musíme...jistě občas je to velmi kruté,ale nesmíme se do budoucna dopouštět stejných chyb, i když je občas jako chyby nebereme...například jako ona...necítila žádný pocit viny, byla si vědoma, že to za pár hodin zase pomine, rozplyne se tento sen jako pára...jako mračna která se trhají nad zeměkoulí, ale i přesto, necítila nic...nic podobného...teprve teď pocítila jaké to je žít přítomností, jelikož tehdá v ní opravdu byla a žila aspoň v tu chvíli...neměla v hlavě nic jako vzpomínky...byla tam a žila minutami, sekundami...jakoby kolem ní byl obrovský ochranhý plášť a nic co se dělo mimo tento plášť nemělo v tuto chvíli váhu...zajímavý pocit...Na chvíli to bylo určitě fajn, ale nedalo by se takto žít dlouho...Sama neví zdali by tento sen chtěla prožít znovu...v hloubi duše snad ano...ale člověk je tvor mnoha přání a splnit se může jen malá část z nich...Tak jdeme snít dále, třeba se k něčemu hezkému dosníme... napsal/a: hozinka 23:04 | Link komentáře (0)



takhle nějak vypadá můj dnešek....  


   http://cz.youtube.com/watch?v=mOoTibcd__g   no jo no je to takový výplach mozku,ale ten mi teď strašně prospěje a taky mě neuvěřitelně baví   No jo no je to můj styl...až občas nechápu jak jsem se ho mohla na takovou dobu vzdát...No jo no krypl napsal/a: hozinka 17:52 | Link komentáře (0)



depka ze dne 30.01.2009 00:47:27   30.Leden 2009


    Lidské tělo je sice z masa a kostí, ale občas se cítíme stejně jako starý prorezlý stroj...šrouby už dávno neplní svou funkci. rozpadáme se...po čase se rozpadáme jako stroje, které my sami nejdříve sestrojíme a poté je používáme, přetěžujeme a posíláme je do záhuby...Tak nějak to funguje i v normálním životě, dá-li se ho nazývat normálním... Co to vlastně znamená normální? Znamená-li to věc, která funguje tak jak má, tak jako ostatní tak je to potom naprosto zbytečné slovo...nikdo z nás není normální, nikdo není stejný i Ty dvojčata se od sebe něčím liší i když nám se to na první pohled zdá neprokazatelné...

    Zamýšlím se nad tím jak lidé dokáží být krutí k okolí...k lidem, k věcem, k přírodě...k tomu co sami k životu strašně potřebují...Každý se v životě dopustí tolika chyb, kterými ubližují...směkám před těmi, kteří si své činy dokáží uvědomit a přiznat svou chybu, či se ji snaží něčím odčinit, i když už to nikdy nelze vrátit zpět...Odpuštění...to je to co je na životě hodně důležité...Dnes odpustím já Tobě, zítra odpustíš Ty mě...Někdy je velmi těžké odpustit a také se do toho nesmíme nutit...Když se nad tím tak zamyslím, tak dnes a denně odpouštíme ať už druhým nebo sami sobě...Sobě musíme odpustit vždy i když je to občas velmi těžké, jenže sami se sebou žijeme dnes a denně...snad se i sami na sobě učíme odpouštět druhým...

    Sedím tady, trne mi zadek. Asi tím, že tady sedím už pár hodin...místo toho abych dělala nějaké potřebné věci nebo šla prostě spát přemýšlím a polemizuji nad věcmi, které stejně svým trapným vyléváním nenapravím...a říkám něco co stejně všichni víme...A o čem to svědčí? Že už mi zatraceně dobře hrabe...

   

   napsal/a: hozinka 00:47 | Link komentáře (1)



to známe snad všechny   29.Leden 2009


http://cz.youtube.com/watch?v=woltLU8CcjM   napsal/a: hozinka 16:10 | Link komentáře (0)



To jsem se lek   28.Leden 2009


   Je 23:03 a já se topím v tónech mé oblíbené muziky a přemýšlím...v poslední době nedělám vlastně nic jiného...jak vtipné, kdyby mi to přemýšlení aspoň bylo k něčemu dobré...

   Právě uběhlo 14 min a já za tuto dobu splodila jen těchto pár slov...Hm, teď jsem asi na chvilku vypla a přestala jsem přemýšlet, nebo jsem přemýšlela natolik, že jsem nebyla jen schopná ze sebe vydat hlásku? Hm, vše je možné...

   Každý z nás má určitou noční můru, kterou by si nikdy nepřál zažít...nikdy. Stačí, že ji prožíváme těch pár minut ve spánku. I když nám to připadá jako věčnost sama...Já jsem si jich teď v posledních dnech prosnila tolik, že ani nevím kterou z nich bych určila jako tu nejhorší...Nejhorší je, že tady plkám úplně o hovnech, o kterých si říkám, že to jsou jen trapné výlevy mé osoby... Ani nedokáži říci zda jsem šťastná, smutná, nasraná nebo co...a přitom se necítím nějak hrozně...Připadám si jako bezcitná mrcha...jo normálně tak nějak, jelikož můj den se skládá přibližně s těchto nálad...ráno si uvědomím, že sen byl jen sen a že jsem zase tam kde jsem byla včera...dopoledne si na to opět přivykám...odpoledne už jsem s tím opět smířená a snažím se se prostě bavit...Teď mi k tomu dopomáhá pár osůbek, kterým za to moc děkuji. Ať je to sestra nebo celkově rodina, i když zde to taky občas zaskřípe, ale tak to je snad všude...nebo přátelé a nebo ať je to jeden človíček, se kterým když jsem, tak v podstatě žiji přítomností...Jenomže pak se schyluje k večeru a já se zase musím vrátit do jiné reality...a pak se stává, že tady plodím toto svinstvo...Je to možná tím, že jsem se ještě zcela nestačila vyrovnat s minulostí a snažím se jít dál...jenomže tyhle sedmimílové boty je blbost používat...Takže vlastně už vím, proč jsem taková nerozhodná jak mi vlastně je, jelikož je ve mě smutek, zloba a zoroveň i to štěstíčko...čoveče já jsem vážně asi blíženec a né býk...a nebo že by obojí...no jo no někdo  má a nekdo nemá...a co z této mé sálodlouhé diskuze s někým nikým vyplívá? Vůbec nic...Jsem prostě jen někde a zároveň nikde...takže vo co vlastně go? O to že bych se měla už komnečně vzpamatovat a házet tyto stavy hoven někam do prázdna...a k tomu mi dopomáhej muziko má... napsal/a: hozinka 23:34 | Link komentáře (0)



ROZCESTÍ   23.Leden 2009


   Bylo to rozcestí, velice zajímavé...když se ohlédla za sebe, byly tam tmavá i světlá místa, když se ohlédla před sebe, bylo tam mnoho cest,ale jen dvě ji zaujaly. Jedna měla velmi těžký terén, samé kopce, balvany, louže, semtam zapršelo, ale v dálce bylo vidět slunce pokud byl den a pokud byla noc cestu osvětloval měsíc... Druhá cesta byla od začátku docela příjemná, všude poletovali motýli a na krásně zelených stromech prozpěvovaly a mávali křídly ptáčci, které snad v životě ještě neviděla. V dálce však byla tma docela dlouho až na konci viděla nádhernou louku plnou osob. Nevěděla zdali vykročit nebo ještě chvíli vyčkat a rozmýšlet se..Jednou už se dokonce pro jednu z cest rozhodla, ale po čase se raději vrátila zpět na střed. Měla strach... V podstatě si byly tyto cesty něčím podobné, ale bylo těžké se dnes rozhodnout na kterou z nich se vydat...Jenomže život je krátký, takže by se měla rozhodnou opravdu brzy...a taky se nemůže donekonečna vracet. Co když bude už příliš daleko na to aby se mohla vrátit a teprve až bude tak daleko pozná, že to bylo špatné rozhodnutí...poučení, které z toho plyne...kdo se bojí nesmí do lesa...život je jedna velká cesta odvahy a je na každém z nás, ketrou tu cestu si vybere a jak dlouho bude trvat než se dostane nakonec...někdo se k to mu konci může dostat dřívě někdo později,ale pravdou je, že jednou se všichni stejně setkáme někde na konci...všechny tyto cesty totiž mají jeden konec ať to chceme nebo ne...Jednou tato žena co dnes na tomto rozcestí stojí, si svou cestu vybrala, pravdaže pro krásu byla občas slepá a i když na této cestě zakopla a ještě dnes se těže sbírá a chvíli stojí jelikož nemůže jít dál, bolest rozbitého kolena ji to nedovoluje, ale i přes to by si i dnes vybrala stejně...ano, tato cesta ji něco vzala, něco pro co by dala ruku do ohně, ale také si z této cesty něco odnesla...něco moc krásného a to přátelství mnoha lidí..mnoha dobrých lidí a s těmi teď bude ještě dlouho kráčet.A i když se od ní někdo na první odbočce oddělil,nikdy by své rozhodnutí nezměnila.A jak už bylo řečeno, stejně se s tím člověkem zase jednou setká.... napsal/a: hozinka 21:59 | Link komentáře (0)



pché   21.Leden 2009


Tak nějak přežívám a nestěžuju si,takže se tady asi dlouho zase toho moc neobjeví,ale až bude zase nějaký dojeb,tak zde zavítám a zase se vykecám...doufám,že to bude za dlouho...háhá naivka... napsal/a: hozinka 16:15 | Link komentáře (0)



...dnešek nebyl můj...   12.Leden 2009


 Dnes se stalo tolik věcí...že nevím co na to říct...stačila jsem někomu ublížit a to mi teď vůbec nepomáhá...bylo by moc snadné kdyby mi to prošlo,ale nechci tu osobu ztratit...hodněkrat mě dostala ze sraček...jsem sakra zlá...Doufám, že mi bude moct ještě někdy věřit...Nechtěla jsem to takhle opravdu ne...zatraceně...Ono když se to stalo tak náhle tak nějak rychle, že jsem to sama nečekala...A přitom lidem se stále děje něco co je náhlé,denně...tak sakra proč v tom neumím šlapat? Každý den Ti přinese nějakou tu nástrahu a občas se Ti to prostě vymkne z rukou...nechci se ospravedlňovat...ale je to tak...prostě jsem to nezvládla... napsal/a: hozinka 22:27 | Link komentáře (0)



na co slzy stejně si je nezaslouží   11.Leden 2009


   Neříkám nic...docela to bolí a možná ani tak nebolí jako nasírá...když se dozvíte jak to vlastně celé bylo...jo jsem nasraná za to, že mě dva roky a pět měsíců tahal celou dobu za nos...no možná že ten měsíc mě miloval, ale jinak?I ten jeho brácha měl pravdu...Nevím co na to říct, nevím co si o tom myslet...byla jsem loutka...ubohá loutka co se nechala vést někam do záhuby...Teprve dnes se moje láska proměnila, proměnila v něco co ani sama nedokážu pořádně popsat...nevím jestli je to určitý druh odporu, nenávisti nebo prostě jen zoufání...možná je to taková směsice všeho...v poslední době nedokáži své pocity identifikovat jak bych potřebovala...moje tělo si semnou jednoduše dělá co chce...Ale dnes je mi to luft...je možné že jdu z louže pod okap, ale taky je možné, že se ke mě jen někdo přiklonil a podal mi deštník...
    Teprve včera jsem si uvědomila že jsem byla podváděná celou tu dobu a to srdcem to ostatní nevím...a je mi to jedno tohle si myslím je snad ještě horší...Jen tak stále váhám proč teda?Proč semnou byl?Jen aby si mohl zapíchat kdy se mu zachce?Nebo co? ne, já vím jak to bylo, byla jsem jen přechodná stanice...byla jsem odpočívadlo...kde se posadil, chvilku tam zůstal jen tak sedět...radoval se jaké tam nemá pohodlí a když už začal mít otlačený zadek tak jednoduše nastoupil do jiného vlaku...vytratil se...připadám si jako hračka, kterou když dostanete tak se radujete a nespustíte z ní oči a pak ji jednoduše hodíte do rohu jelikož vás omrzí...Je to přece jenom určitý druh zboží...Nevím co bude dál...už nemám ani chuť s ním mluvit...Proklínám sama sebe jak jsem mohla být tak slepá...a jak jsem mohla takovému člověku někdy důvěřovat...je to poučení se do budoucna...Byla to jen zasraná zkouška, ze které jsem dostala nedostatečnou...zkouška, kterou jsem nezvládla...čím více se dozvídám tím více je moje srdce ždímáno...a tím více nenávidí za tu bolest...Dostávám teď takové facky,že nemám sílu je vracet, protože vím, že čas dostihne každého a dá mu takový osud jaký si zaslouží...někde je ta naděje, že zlý lidé budou potrestání...někde je...akorát je škoda že na úkor takových lidí jsou fackováni lidé hodní a tím se také mění a stávájí se stejnými jako ti co je poznamenali... napsal/a: hozinka 23:12 | Link komentáře (0)



Je to jako kolotoč...   06.Leden 2009


Večer jdu s pát s tím, že jsem se za celý den docela smířila s tím,že se přes to musím přenést...usnu pozdě v noci a pak? Jen snůžka zasraných nočních můr...Nejhorší jsou rána...To se vždycky cítím nejhůř...celý den se snažím něco dělat,abych večer mohla ulehnout s tím,že to byl docela fajn den,ale na co mi to je když večer prožívám takové věci?...kdyby to bylo aspoň jen jednou, jenomže večer se budím a pokaždé když usnu příjde ještě horší sen...Nejdříve jsem bojovala o svůj vlastní život ani nevím proč když stojí za hovno...ale takovým způsobem, nechci nikomu přát...potom jsem byla v nákupním centru abych mu koupila plyšového lva v životní velikosti...haha...v tu chvíli na mě vyskočil jaguár, krásná kočka ale koukat ji na její ostré zuby a ten výraz...no jo no před takovou kočkou neutečeš. Nakonec jsem si tu "kočku" ochočila a pak jsem měla i lva a tygra...jako masně mi jebe...nejsměšnější na tom byly ty výrazy kolemjdoucích...no a ten poslední sen...to byl snad nejhorší a nejdelší sen...nejdelší asi proto,že jsem ho už nechtěla dále snít...no ale co už...no jistě byl tam zase on...ale byly to takové zasrané okolnosti...raději to tu ani nebudu psát...už tak si musíte myslet že jsem blázen...;o)) a jinak?po každém ránu nemám vůbec chuť na nic...nejradši bych se někde zavřela a tam pomalu umřela...odpoledne už to ale celkem jde a to jenom díky kamarádů a sestře...ta je sice v Praze ale icq je zázrak techniky;o)) A stejně i když jsem s kýmkoli není chvilka kdy bych na něj nemyslela...Kurva jsem jak nějaká posedlá pipka!!!Posedlá ne, jen prostě špatně zamilovaná...neuděláš nic, jak by řekl Onďa:"To zaspíš";o) a co dál?dál nic jen nemám chuť...chuť na nic je to jenom zasrané přemáhání se něco dělat...sakra láska dokáže být taková svině...To máš jako nejlepší přítel je nejhorší nepřítel...tak nějak to asi bude... napsal/a: hozinka 12:08 | Link komentáře (0)


< Novější články | Starší články >