Seděla. Ležela.
Bezradná, víc než kdy jindy.
Nerozumím tomu, pořád opakovala a pročítala si tu dávnou sbírku čehosi, co pro ni teď mělo větší význam než kdykoliv předtím.
,,Chci mít dlaně od vína a stejně tak i od krve. Chci všechno a nic. Chci slyšet ty prázdný, banální, falešný sliby, kterým potřebuji věřit, abych pochopila lež.
Chci slyšet pravdu a už se jí nechci bát. Potřebuji cítit, že pořád mám nějaký jistoty. Potřebuji nalézat ty nový a vzpomínat na ty starý…Musím mít víru, dívat se vám do očí skrz mlhu a vidět v nich něco nového, jiného!
Nekončící noci, světlo svíček a dým..´´
Byla jsem to já..
..a moje zápisky z hodin školy, kdy se nemůžu na nic soustředit a radši píšu.
Přede mnou stálo zrcadlo. Zvedla sem se ze své odevzdané nečinnosti a popošla k němu blíž, abych si po dlouhé době pročísla rukou vlasy, abych se zkusila usmát. Vypadalo to zvláštně. Spíš jako bolestný škleb. Moje slzy a slaný hnědý oči.
Povzdechla jsem, aby tu po mně něco zbylo nahlas a otočila jsem se k zrcadlu zády.
Lepší nic než se koukat na ty bolestný úsměvy.
A teď k věci!..To zklamání, zklamání v mém rozmaru nad vším, ta rozladěnost nad světem, že je takový jaký je. Ta bolest, když vás slyším dělat a říkat věci o kterých jsem ani netušila, že se dá přemýšlet. Ta beznaděj. Beznaděj papírového panáčka, co stojí ve vichřici nad propastí a ví, že dřív nebo později stejně spadne.
Povzdechla jsem ještě jednou a vnímala ten pokorný okamžik, kdy vím, že žiji. Sice ne tak jak bych si představovala, ale žiji, děkovala jsem svým plicím a vnímala tu chvilku drobné radosti, kdy vím, že pořád za mě někdo dýchá.
Jako ve snách jsem se zvedla a přeplula přes pokoj. Vzala ze stolu nůžky a přiložila si je k zápěstí. Ta chvíle ticha, naprostého ticha, poslouchala jsem tikot hodin a počítala do desíti. A řízla. Kapka krve, pak další a další, vyskočily mi na ráně naprosto nečekaně. Chvíli jsem sledovala červenou barvu, jak mi stéká ze zápěstí a dopadá na podlahu. Plesk plesk..!
Panebože, vždyť je to moje krev. Ještě že sem neřízla moc hluboko. Hodila jsem si přes ruku kapesník a roztřesenými prsty sáhla po cigaretě, vyšla do chodby a vytáhla zapalovač. Přemýšlela jsem, co to sakra dělám. Jsem to ale blbá. Vyfoukla jsem úzký proužek kouře a uklidnila se. Bylo mi ze sebe na nic.
Pak jsem si vzpomněla na svoje plíce, hodila cigaretu na zem a zašlápla ji.. Svůj účel splnila.
Znovu to zrcadlo. A já v něm podruhé za dnešní den. rány na ruce jsem si nevšímala a hleděla na sebe. Vztáhla jsem ruku po té dívce se zmatkem v očích a dotkla se chladného skla. Přitom jsem cítila ten chlad z jejích konečků prstů a zamrkala jsem. Ona taky. Kdo jsi? Přímo jí to křičelo z očí. Nevím. Odpověděla jsem.
A pak jsem si to uvědomila. Znám vás, znám všechny osamělý rána, znám objetí, znám radost a hlubokou propast beznaděje, znám rušný večery i ten starý známý pocit, když se vás můžu držet za ruku, pocit bezpečí, znám ten pocit, jak nedokážete skrýt slzy a tu bezmoc, když vidíte někoho plakat a nemůžete pomoci, znám to, co znám, ale neznám sebe
Tak kdo jsem, já jsem já, jsem cizí bytost, co chodí se mnou všude, Jsem já,, to já, co sebou vláčí další já a další já. Spousta mně a přitom se neznám.
Představování mi nikdy nešlo.
Ta pravda, pravda, kterou si najednou uvědomíte, pravda..pravda, snadná jako smích a přitom občas tak nežádoucí..pravda byla všude, byla kolem, byla v tobě a v nás, byla tam..a najednou jsem viděla, jak ji nechci znát, že chci tu svou iluzi o splněných snech a přáních, že chci tu lásku skrytou ve lži, že chci zase snít..a že to není pravda, že moje sny lžou, že moje představy už nebudou..
A že tohle je pravda a já bych ji měla unést stejně jako všichni.
Jen pár slov na konec..snad se nad tím usmějete, snad se nad tím zamyslíte stejně jako já, snad vám to bude připadat hloupé, ale je to ode Mně.
Tak žijte, žijte pro okamžik, pro drobnosti a pro radost z těch vteřinových chvilek nečekanýho štěstí, žijte z toho, že vás někdo miluje, nebo to aspoň umí šikovně říct, žijte z toho, že nejste sami ať už si tak připadáte..ale nejste..¨
Žijte pro polibky solený vašimi slzami, žijte pro obejmutí, pro pár vtipů a pro sladký hrozny..žijte pro přátele a ztracený a zase nalezený lásky..žijte ze střípku vašich snů, žijte z plánů, těch plánů, co se jenom plánují, vy to víte a těšíte se na to, co možná nebude, ale jak sladká je tahle iluze..žijte pro lásku, to pro ni..pro krásu všech úsměvů a rozzářených očí..pro to, že jste..pro pampelišky a hromadu kopretin, pro zlobivý děti a pro poslední paprsky tohohle roku..pro hvězdy a nikým jiným nepochopenou sladkost rtů, pro jahodový krém a pro kondicionér..žijte pro co chcete, žijte pro to, co je vám nejdražší..
Ale hlavně žijte!
Bezradná, víc než kdy jindy.
Nerozumím tomu, pořád opakovala a pročítala si tu dávnou sbírku čehosi, co pro ni teď mělo větší význam než kdykoliv předtím.
,,Chci mít dlaně od vína a stejně tak i od krve. Chci všechno a nic. Chci slyšet ty prázdný, banální, falešný sliby, kterým potřebuji věřit, abych pochopila lež.
Chci slyšet pravdu a už se jí nechci bát. Potřebuji cítit, že pořád mám nějaký jistoty. Potřebuji nalézat ty nový a vzpomínat na ty starý…Musím mít víru, dívat se vám do očí skrz mlhu a vidět v nich něco nového, jiného!
Nekončící noci, světlo svíček a dým..´´
Byla jsem to já..
..a moje zápisky z hodin školy, kdy se nemůžu na nic soustředit a radši píšu.
Přede mnou stálo zrcadlo. Zvedla sem se ze své odevzdané nečinnosti a popošla k němu blíž, abych si po dlouhé době pročísla rukou vlasy, abych se zkusila usmát. Vypadalo to zvláštně. Spíš jako bolestný škleb. Moje slzy a slaný hnědý oči.
Povzdechla jsem, aby tu po mně něco zbylo nahlas a otočila jsem se k zrcadlu zády.
Lepší nic než se koukat na ty bolestný úsměvy.
A teď k věci!..To zklamání, zklamání v mém rozmaru nad vším, ta rozladěnost nad světem, že je takový jaký je. Ta bolest, když vás slyším dělat a říkat věci o kterých jsem ani netušila, že se dá přemýšlet. Ta beznaděj. Beznaděj papírového panáčka, co stojí ve vichřici nad propastí a ví, že dřív nebo později stejně spadne.
Povzdechla jsem ještě jednou a vnímala ten pokorný okamžik, kdy vím, že žiji. Sice ne tak jak bych si představovala, ale žiji, děkovala jsem svým plicím a vnímala tu chvilku drobné radosti, kdy vím, že pořád za mě někdo dýchá.
Jako ve snách jsem se zvedla a přeplula přes pokoj. Vzala ze stolu nůžky a přiložila si je k zápěstí. Ta chvíle ticha, naprostého ticha, poslouchala jsem tikot hodin a počítala do desíti. A řízla. Kapka krve, pak další a další, vyskočily mi na ráně naprosto nečekaně. Chvíli jsem sledovala červenou barvu, jak mi stéká ze zápěstí a dopadá na podlahu. Plesk plesk..!
Panebože, vždyť je to moje krev. Ještě že sem neřízla moc hluboko. Hodila jsem si přes ruku kapesník a roztřesenými prsty sáhla po cigaretě, vyšla do chodby a vytáhla zapalovač. Přemýšlela jsem, co to sakra dělám. Jsem to ale blbá. Vyfoukla jsem úzký proužek kouře a uklidnila se. Bylo mi ze sebe na nic.
Pak jsem si vzpomněla na svoje plíce, hodila cigaretu na zem a zašlápla ji.. Svůj účel splnila.
Znovu to zrcadlo. A já v něm podruhé za dnešní den. rány na ruce jsem si nevšímala a hleděla na sebe. Vztáhla jsem ruku po té dívce se zmatkem v očích a dotkla se chladného skla. Přitom jsem cítila ten chlad z jejích konečků prstů a zamrkala jsem. Ona taky. Kdo jsi? Přímo jí to křičelo z očí. Nevím. Odpověděla jsem.
A pak jsem si to uvědomila. Znám vás, znám všechny osamělý rána, znám objetí, znám radost a hlubokou propast beznaděje, znám rušný večery i ten starý známý pocit, když se vás můžu držet za ruku, pocit bezpečí, znám ten pocit, jak nedokážete skrýt slzy a tu bezmoc, když vidíte někoho plakat a nemůžete pomoci, znám to, co znám, ale neznám sebe
Tak kdo jsem, já jsem já, jsem cizí bytost, co chodí se mnou všude, Jsem já,, to já, co sebou vláčí další já a další já. Spousta mně a přitom se neznám.
Představování mi nikdy nešlo.
Ta pravda, pravda, kterou si najednou uvědomíte, pravda..pravda, snadná jako smích a přitom občas tak nežádoucí..pravda byla všude, byla kolem, byla v tobě a v nás, byla tam..a najednou jsem viděla, jak ji nechci znát, že chci tu svou iluzi o splněných snech a přáních, že chci tu lásku skrytou ve lži, že chci zase snít..a že to není pravda, že moje sny lžou, že moje představy už nebudou..
A že tohle je pravda a já bych ji měla unést stejně jako všichni.
Jen pár slov na konec..snad se nad tím usmějete, snad se nad tím zamyslíte stejně jako já, snad vám to bude připadat hloupé, ale je to ode Mně.
Tak žijte, žijte pro okamžik, pro drobnosti a pro radost z těch vteřinových chvilek nečekanýho štěstí, žijte z toho, že vás někdo miluje, nebo to aspoň umí šikovně říct, žijte z toho, že nejste sami ať už si tak připadáte..ale nejste..¨
Žijte pro polibky solený vašimi slzami, žijte pro obejmutí, pro pár vtipů a pro sladký hrozny..žijte pro přátele a ztracený a zase nalezený lásky..žijte ze střípku vašich snů, žijte z plánů, těch plánů, co se jenom plánují, vy to víte a těšíte se na to, co možná nebude, ale jak sladká je tahle iluze..žijte pro lásku, to pro ni..pro krásu všech úsměvů a rozzářených očí..pro to, že jste..pro pampelišky a hromadu kopretin, pro zlobivý děti a pro poslední paprsky tohohle roku..pro hvězdy a nikým jiným nepochopenou sladkost rtů, pro jahodový krém a pro kondicionér..žijte pro co chcete, žijte pro to, co je vám nejdražší..
Ale hlavně žijte!
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů