a pak se třeba zase odrazíme. doufám.
aneb o tom, že pátek byl hezkej. opravdu vskutku hezkej.
jelikož poslední dobou padám pod stůl po třech pivech a nepila sem moc dlouhou dobu, tak i levnej a zaručeně zábavnej.jak za mladých let s kudrnatou a pro jednou i s panem koukalem. výtečná změna. s kým jiným v týhle proklaté době?
a sobota. belgický muž a martinka. davidáč. a pak i ostatní šílenci. slezli sme se tam a opět se houpali nad propastí.
a že je to lano sakra tenký. a bude hůř.
fotili jsme. protože jsme chtěli a opravdu se to i vyvedlo. jezdili po brně a tvářili se nevinně a nenápadně.
a dělali jsme společnost. těm, kteří u nás odpočívaj a nám je s nima dobře.
tak se nám to pěkně rýsovalo. že by naděje?
na úspěšný konec určitě ne.
ten prapodivnej pocit a tvoje pitomý představy. a nervy v hajzlu.
paráda.
a už teď je mi smutno, sedím tu a čumím na ty fotky.
a je mi nijak. tak jak to už bývá.
jenom vidina osmihodinovýho vyučování a nic.
konec? neunesu.
tak zatím končíme jen pomalu, pomaloučku padáme níž a níž a ztrácíme síly se odrážet zpátky.
nesnáším moje depresivní nedělní podivný a ještě k tomu podzimní stavy.
a ňáký to světlo sem taky ztratila.
důvěra. jak prostá a jak nezbytně důležitá. co víc tam vadí? nic. jen ta jedna malinká víra, že lidi jsou taky hodní.
a pak už je pozdě.
pozdě říkat promiň, který už se stejně oposlouchalo.
zbývá tady sedět a přemýšlet. zda pálit ty velký mosty mýho jinak nejistýho světa...anebo...anebo to třeba zase zkusit. zatnout zuby a zkoušet to až do té doby, dokud to nebude dokonalý.
jenže kolik zbývá sil do naprostýho vyčerpání?
no, děti moji milí, není jich mnoho. aspoň mám právě te´d takovej dojem.
povídali, že jsem otravná a stejně se na mě usmívali. povídala jsem tak všude kolem mě.
jen jedno mi chybělo a teď chybí ještě víc.
čekat.do středy.nekonečný, ale snad. snad...
to zbývá. to slůvko nevysloveného přání o čtyřech písmenech. snad.
aneb o tom, že pátek byl hezkej. opravdu vskutku hezkej.
jelikož poslední dobou padám pod stůl po třech pivech a nepila sem moc dlouhou dobu, tak i levnej a zaručeně zábavnej.jak za mladých let s kudrnatou a pro jednou i s panem koukalem. výtečná změna. s kým jiným v týhle proklaté době?
a sobota. belgický muž a martinka. davidáč. a pak i ostatní šílenci. slezli sme se tam a opět se houpali nad propastí.
a že je to lano sakra tenký. a bude hůř.
fotili jsme. protože jsme chtěli a opravdu se to i vyvedlo. jezdili po brně a tvářili se nevinně a nenápadně.
a dělali jsme společnost. těm, kteří u nás odpočívaj a nám je s nima dobře.
tak se nám to pěkně rýsovalo. že by naděje?
na úspěšný konec určitě ne.
ten prapodivnej pocit a tvoje pitomý představy. a nervy v hajzlu.
paráda.
a už teď je mi smutno, sedím tu a čumím na ty fotky.
a je mi nijak. tak jak to už bývá.
jenom vidina osmihodinovýho vyučování a nic.
konec? neunesu.
tak zatím končíme jen pomalu, pomaloučku padáme níž a níž a ztrácíme síly se odrážet zpátky.
nesnáším moje depresivní nedělní podivný a ještě k tomu podzimní stavy.
a ňáký to světlo sem taky ztratila.
důvěra. jak prostá a jak nezbytně důležitá. co víc tam vadí? nic. jen ta jedna malinká víra, že lidi jsou taky hodní.
a pak už je pozdě.
pozdě říkat promiň, který už se stejně oposlouchalo.
zbývá tady sedět a přemýšlet. zda pálit ty velký mosty mýho jinak nejistýho světa...anebo...anebo to třeba zase zkusit. zatnout zuby a zkoušet to až do té doby, dokud to nebude dokonalý.
jenže kolik zbývá sil do naprostýho vyčerpání?
no, děti moji milí, není jich mnoho. aspoň mám právě te´d takovej dojem.
povídali, že jsem otravná a stejně se na mě usmívali. povídala jsem tak všude kolem mě.
jen jedno mi chybělo a teď chybí ještě víc.
čekat.do středy.nekonečný, ale snad. snad...
to zbývá. to slůvko nevysloveného přání o čtyřech písmenech. snad.
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů