tak to tady pročítám. všechno.
a pořád mám pocit, že je říjen, mám pocit, že jsem ani nepostřehla, že proběhl.
a tak si říkaám. no joo, vždyť už je vlastně así možná eventuálně prvního listopadu???;)
no a je druhýho.
vítejme v obraze.
třikrát sláva.
a měla bych si jít lehnout, položit mé propadlé tváře a kruhy pod očima do peřin a všechno to zaspat.
protože jsou dušičky.
a já chodím po těch hřbitovech a koukám se na ty fotky lidí, který sem měla ráda a došlo mi to až bylo pozdě. na ty kámoše, kterým ani nebylo dvacet a je mi z toho špatně. a taky dost do pláče. protože ta bezmoc!
protože můžete jenom stát, pak si čupnout a zapálit tu svíčku a položit ji na kousek volnýho místa a doufat, že aspoň do zítřka nezhasne. vzpomínky nikdy.
protože to ztrácím. tu jistotu a v tu důvěru, že ještě zůstalo někde daleko něco světlýho. světýlko na konci tunelu. protože se dozvídám věci, věci, o kterých sem neměla ponětí a který bych radši nejradši zapomněla a žila ve sladké nevědomosti.
protože nesnáším lži a už vůbec ne ty veliký a ještě větší. a když se odkryje, pomaloučku. tak je to jak rána palicí. protože tam sedím na ňáké té bedně a není mizrovna nejlíp a pak se dozvím něco a tak mi je zle a pak se dozvím ještě něco horšího, ještě k tomu ai ve stejných deseti minutách našeho českorepublikovýho času.
a to mi neříkejte, že to s člověkem nezamáva. zamává a jak. když ještě máte před očima plamínky svíček ze spousty hřbitovů
a co pak zbývá. ta jedna matka sebedestrukce a zničit se a padnout k zemi a na všechno se vykašlat, protože někdy to jinak nejde. a stírat slzy. a pak sedět a koukat a říkat se, že je to vlastně jedno, že to vlastně není ani moje věc.
snažit se nemyslet na to, že jsme leželi v trávě a zpívali nohavicu, že jsme koukali na tpaslíka a tahal si mi brouka z ucha a jak je to s tebou teď. a pak ještě novinka.
novinka, která vám vyrazí dech a ztratíte slova. a pak jenom koukáte a všechno to posloucháte. a ,,přece tohle není pravda, tohle sakra nemůže být pravda, drž hubu, sklapni" pořád dokola omílaný věty kdesi v koutku vašeho unavenýho a zničenýho mozku.
a pak se to vrací. obrázky.
pořád dokola a zobrácenej žaludek a mokrý tváře. už jaksi automaticky.
a tak teď sedím. je mi mizerně a snažím se s tím poprat, zapomenout a jaksi to vzít jako hotovou věc.
sedím tady. s bolestí hlavy a koncem podzimních prádnin. a tváříme se kysele. oba.
musím to zvládnout a doufat, že tohle je všechno. i když vím, že určitě zhola ne a že to bude ještě horší.
anebo taky ne.
pro lepší zítřky?
vítala bych to.
__
"utiš se na okamžik - na zlomek minuty! vyčkej - vyčkej - nedej se pohnout k soucitu. a pak - pak - vidíš! dívej se. je konec. už klesá. nikdy, nikdy ji už neuvidíš živou - nikdy."
a pořád mám pocit, že je říjen, mám pocit, že jsem ani nepostřehla, že proběhl.
a tak si říkaám. no joo, vždyť už je vlastně así možná eventuálně prvního listopadu???;)
no a je druhýho.
vítejme v obraze.
třikrát sláva.
a měla bych si jít lehnout, položit mé propadlé tváře a kruhy pod očima do peřin a všechno to zaspat.
protože jsou dušičky.
a já chodím po těch hřbitovech a koukám se na ty fotky lidí, který sem měla ráda a došlo mi to až bylo pozdě. na ty kámoše, kterým ani nebylo dvacet a je mi z toho špatně. a taky dost do pláče. protože ta bezmoc!
protože můžete jenom stát, pak si čupnout a zapálit tu svíčku a položit ji na kousek volnýho místa a doufat, že aspoň do zítřka nezhasne. vzpomínky nikdy.
protože to ztrácím. tu jistotu a v tu důvěru, že ještě zůstalo někde daleko něco světlýho. světýlko na konci tunelu. protože se dozvídám věci, věci, o kterých sem neměla ponětí a který bych radši nejradši zapomněla a žila ve sladké nevědomosti.
protože nesnáším lži a už vůbec ne ty veliký a ještě větší. a když se odkryje, pomaloučku. tak je to jak rána palicí. protože tam sedím na ňáké té bedně a není mizrovna nejlíp a pak se dozvím něco a tak mi je zle a pak se dozvím ještě něco horšího, ještě k tomu ai ve stejných deseti minutách našeho českorepublikovýho času.
a to mi neříkejte, že to s člověkem nezamáva. zamává a jak. když ještě máte před očima plamínky svíček ze spousty hřbitovů
a co pak zbývá. ta jedna matka sebedestrukce a zničit se a padnout k zemi a na všechno se vykašlat, protože někdy to jinak nejde. a stírat slzy. a pak sedět a koukat a říkat se, že je to vlastně jedno, že to vlastně není ani moje věc.
snažit se nemyslet na to, že jsme leželi v trávě a zpívali nohavicu, že jsme koukali na tpaslíka a tahal si mi brouka z ucha a jak je to s tebou teď. a pak ještě novinka.
novinka, která vám vyrazí dech a ztratíte slova. a pak jenom koukáte a všechno to posloucháte. a ,,přece tohle není pravda, tohle sakra nemůže být pravda, drž hubu, sklapni" pořád dokola omílaný věty kdesi v koutku vašeho unavenýho a zničenýho mozku.
a pak se to vrací. obrázky.
pořád dokola a zobrácenej žaludek a mokrý tváře. už jaksi automaticky.
a tak teď sedím. je mi mizerně a snažím se s tím poprat, zapomenout a jaksi to vzít jako hotovou věc.
sedím tady. s bolestí hlavy a koncem podzimních prádnin. a tváříme se kysele. oba.
musím to zvládnout a doufat, že tohle je všechno. i když vím, že určitě zhola ne a že to bude ještě horší.
anebo taky ne.
pro lepší zítřky?
vítala bych to.
__
"utiš se na okamžik - na zlomek minuty! vyčkej - vyčkej - nedej se pohnout k soucitu. a pak - pak - vidíš! dívej se. je konec. už klesá. nikdy, nikdy ji už neuvidíš živou - nikdy."
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů