tak, píšu, sem tady zas..
a je ve mě tolik energie stejně jako když sedávám večer nad zvětralým pivem a přemýšlím, co dělám špatně.
je jich tady tolik tolik těch, co mají chut mě vyzvedávat, tolik těch, co na mě koukaj a prozváněj, tolik těch, co pořád nedali pokoj i když bych moc chtěla..je jich tady tolik, tolik těch, co se na mě smějou a křičí: heeej haaaj, ženo, ty jsi kreeeeejzyy!!!..;)
tolik těch, co mě opouštějí a já to ted nestíhám oplácet.
bez chuti, bloudíš.
bloudíš a ztrácíš se.
směrem dolů.
pro všechny barevně proužkovaný trička, tropický zakázaný drogy, pro mokrej polštář, pro všechny rozdupaný představy, pro všechnu víru, naději..
tak přidej deset kilo nenávisti, pár kapek lítosti a zamíchej..ou jeee.
a ten vztek, vztek, co se ovládnout nedá, touha zabíjet, cítili ste to někdy?
bodat nožem a křičet: promin, lááásko!!!;)
johooo.
všechno pryč. ve tmě. všechno při starým.
no nebudu to kompilkovat, prostě je mi na nic, ze všeho.otrávená tím, že nejste, nejste tady nikdo a toto mělo být tak jiný..a vím, je špatně, doba je zlá a počasí nevychází..víme;)
tak tu sedím a čtu vaše starý blogy, blogy z dob minulých. čtu je a je mi...
to je vlastně fuk.i když vyvolávám, i když píšu, i když..
ježiš, nechám toho, je to fuk..
a večer..večer se blíží a nikdo zase neví, jak to dopadne.
jen tě tady nechci, nechci mít zase plnou hlavu, chci být sama a sama, ale jinak saam než ted, prostě jinak;)
a tak dělám jen ty věci, co se po mě nechcou. a svým způsobem mě to v téhle kruté době uklidnuje..
jen se mějte hezky, vy všichni daleko.
...
aneb ospalý ráno a princezna se zlatými vlasy plave v hrnku od kafe.Jako vždycky.
A ty jen sedíš a bloumáš, přemýšlíš pokolikáté ji takhle pozoruješ. Nevíš.
Stejně jako všichni, kteří bloudí.
V bludišti ve své hlavě.
Jako list, co padá k zemi. Jako všechno co padá.
A pak pan Milan řekl:,, Láska je v životě, jak hovno na botě."
A pak jen padl hlavou na stůl a usnul.
Co jiného se dá učinit po pronesení tak dokonalé myšlenky.
A my všichni přikývli a usnuli jsme taky. Já a se mnou moje schizofrení bytost.
Tudíž odcházíme proto, abychom se vraceli a vracíme se, protože máme v úmyslu za chvíli zase odejít.
Co zbývá?
Jen výkřik do zdi, vzpomínky na včerejší večer a tvůj pohled na princeznu se zlatými vlasy, utopenou v kávě.
Jako každý ráno.
...
a můj hyperaktivní bratr a jeho žgraně mě nenechají psát..
a je ve mě tolik energie stejně jako když sedávám večer nad zvětralým pivem a přemýšlím, co dělám špatně.
je jich tady tolik tolik těch, co mají chut mě vyzvedávat, tolik těch, co na mě koukaj a prozváněj, tolik těch, co pořád nedali pokoj i když bych moc chtěla..je jich tady tolik, tolik těch, co se na mě smějou a křičí: heeej haaaj, ženo, ty jsi kreeeeejzyy!!!..;)
tolik těch, co mě opouštějí a já to ted nestíhám oplácet.
bez chuti, bloudíš.
bloudíš a ztrácíš se.
směrem dolů.
pro všechny barevně proužkovaný trička, tropický zakázaný drogy, pro mokrej polštář, pro všechny rozdupaný představy, pro všechnu víru, naději..
tak přidej deset kilo nenávisti, pár kapek lítosti a zamíchej..ou jeee.
a ten vztek, vztek, co se ovládnout nedá, touha zabíjet, cítili ste to někdy?
bodat nožem a křičet: promin, lááásko!!!;)
johooo.
všechno pryč. ve tmě. všechno při starým.
no nebudu to kompilkovat, prostě je mi na nic, ze všeho.otrávená tím, že nejste, nejste tady nikdo a toto mělo být tak jiný..a vím, je špatně, doba je zlá a počasí nevychází..víme;)
tak tu sedím a čtu vaše starý blogy, blogy z dob minulých. čtu je a je mi...
to je vlastně fuk.i když vyvolávám, i když píšu, i když..
ježiš, nechám toho, je to fuk..
a večer..večer se blíží a nikdo zase neví, jak to dopadne.
jen tě tady nechci, nechci mít zase plnou hlavu, chci být sama a sama, ale jinak saam než ted, prostě jinak;)
a tak dělám jen ty věci, co se po mě nechcou. a svým způsobem mě to v téhle kruté době uklidnuje..
jen se mějte hezky, vy všichni daleko.
...
aneb ospalý ráno a princezna se zlatými vlasy plave v hrnku od kafe.Jako vždycky.
A ty jen sedíš a bloumáš, přemýšlíš pokolikáté ji takhle pozoruješ. Nevíš.
Stejně jako všichni, kteří bloudí.
V bludišti ve své hlavě.
Jako list, co padá k zemi. Jako všechno co padá.
A pak pan Milan řekl:,, Láska je v životě, jak hovno na botě."
A pak jen padl hlavou na stůl a usnul.
Co jiného se dá učinit po pronesení tak dokonalé myšlenky.
A my všichni přikývli a usnuli jsme taky. Já a se mnou moje schizofrení bytost.
Tudíž odcházíme proto, abychom se vraceli a vracíme se, protože máme v úmyslu za chvíli zase odejít.
Co zbývá?
Jen výkřik do zdi, vzpomínky na včerejší večer a tvůj pohled na princeznu se zlatými vlasy, utopenou v kávě.
Jako každý ráno.
...
a můj hyperaktivní bratr a jeho žgraně mě nenechají psát..
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů