těžko říct na co ráda vzpomínám, včechno je krátký jak ráj v pěti vteřinách.
a vracíš se, odcházíš a žádná řeč o tom, že by to nebylo v pořádku.
klaplo to, pocituj to a nic vic. drž hubu a vnímej. křičí. do tebe. a ven. a znovu a znovu.
a taky potřebuju křičet do bezvědomí. v tíze stereotypu.
v závislosti.
ano, moji milý, vrátila sem se, je za mnou ta doba bez počítače, bez internetu, bez sitě, bez hudby a že to bylo sakra těžký;)
hudbu sem hážu znovu a ptám se, co se vlastně změnilo. no mám lístek na čarodějáles, takže vlastně aspon mám tu vyhlídku, ale jinak. vůbec nic. nic a nic a znova nic.
a jsme divní a už ani nevím, co chci. chci, abyste mě umačkali.
chci, aby se moje krvinky dali zase do pořádku a já mohla žít zase s pocitem, že můj hemoglobin se chová přesně tak jako dřív;)
jen je možná ještě stokrát zamotanější. už ani nevnímám, že se něco dějě a na otázky jak se mám odpovídám ,, de to"..jak jinak
tak moc sem chtěla celou dobu něco napsat, že ted nemám co. možná, že si máte poslechnout Home when dead, takže to udělějte.
ano, milé děti, sloupal se mi růžovej lak z nehtů, potrhaly se mi silonky a došla mi řasenka. asi půjdu nakupovat, protože tohle jsou důvody k sebevraždě. aspon trojnásobné.
a jsem tak unavená, unavená sama ze sebe. z toho, jak vás pouštím a nechám odcházet a přitom vím, že je to asi špatně, ale nemůžu dělat věci napůl. aspon mám ten pocit. takže vás přestávám tahat za nos a mluvím o tom. a vás to mrzí, tak pardon.
všichni jsme moc unavení. máme kruhy pod očima a ráno nemůžeme vylézt. všichni jsme moc jiní.
potřebuju vaše ramena a pak teprv začnu dýchat pomaleji, pak bude klid.
potřebuju vědět, že vím, co chci.
potřebuju změnit okolí, už sem s váma moc dlouho, potřebuju utéct.
a vracíš se, odcházíš a žádná řeč o tom, že by to nebylo v pořádku.
klaplo to, pocituj to a nic vic. drž hubu a vnímej. křičí. do tebe. a ven. a znovu a znovu.
a taky potřebuju křičet do bezvědomí. v tíze stereotypu.
v závislosti.
ano, moji milý, vrátila sem se, je za mnou ta doba bez počítače, bez internetu, bez sitě, bez hudby a že to bylo sakra těžký;)
hudbu sem hážu znovu a ptám se, co se vlastně změnilo. no mám lístek na čarodějáles, takže vlastně aspon mám tu vyhlídku, ale jinak. vůbec nic. nic a nic a znova nic.
a jsme divní a už ani nevím, co chci. chci, abyste mě umačkali.
chci, aby se moje krvinky dali zase do pořádku a já mohla žít zase s pocitem, že můj hemoglobin se chová přesně tak jako dřív;)
jen je možná ještě stokrát zamotanější. už ani nevnímám, že se něco dějě a na otázky jak se mám odpovídám ,, de to"..jak jinak
tak moc sem chtěla celou dobu něco napsat, že ted nemám co. možná, že si máte poslechnout Home when dead, takže to udělějte.
ano, milé děti, sloupal se mi růžovej lak z nehtů, potrhaly se mi silonky a došla mi řasenka. asi půjdu nakupovat, protože tohle jsou důvody k sebevraždě. aspon trojnásobné.
a jsem tak unavená, unavená sama ze sebe. z toho, jak vás pouštím a nechám odcházet a přitom vím, že je to asi špatně, ale nemůžu dělat věci napůl. aspon mám ten pocit. takže vás přestávám tahat za nos a mluvím o tom. a vás to mrzí, tak pardon.
všichni jsme moc unavení. máme kruhy pod očima a ráno nemůžeme vylézt. všichni jsme moc jiní.
potřebuju vaše ramena a pak teprv začnu dýchat pomaleji, pak bude klid.
potřebuju vědět, že vím, co chci.
potřebuju změnit okolí, už sem s váma moc dlouho, potřebuju utéct.
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů