rozpadlý sen..
Probouzíš se v šedém pokoji, do šedého dne, marně hledáš jiné barvy, které se na tebe smály ta předešlá rána. Nemáš rád šedý svět, šedé zrcadlo, ve kterém se na Tebe šklebí šedá neznámá tvář, a které tě dnes rozhodně šetřit nebude: „ Kde máš ten svůj sen? Proč už za něj nebojuješ, když Ti tak na něm záleželo?“ Neodpovídáš, je to ještě příliš živé, ta bolest, mrška jedna, se snad umí dostat do každé části těla.
Hýčkáš si svůj zatím nenaplněný sen, který tě obohacuje a někdy taky trošku bodá, ale je krásný, možná i pro tu naději, že snad jednou… Ten sen si opatruješ a střežíš, neposloucháš to přiblblé zrcadlo, které radí nohama na zemi stát. Tolik toužíš být s tím z Tvého snu, stát tam tiše a hledět mu do očí, mluvit pouze očima, ty neumí lhát. Ale chceš víc, chceš cítit doteky, polibky…
Zavřely se dveře a Ty cítíš volnost a osvobození od svého snu, tak se raduj, proč jen vidíš všude takovou šeď? Nic se nezměnilo, svět se točí pořád stejně rychle, někdy příliš pomalu. Lide opět spěchají jako každý jiný den do práce, za úspěchem, kariérou, slávou, penězi- vidinou laciného štěstí. Změnily se jen barvy nebo proč je dnes všude samá šeď? Ne, ani ty se nezměnily, jen se ti rozplynul Tvůj Sen – pochybnosti toho druhého, roztříštily sen na kousky „vzpomínek“, které se nikdy nenaplnily.
V šatníku se dnes špatně hledá oblíbený červený svetr a modré kalhoty, všude samá šeď a za zády připomínky přiblblého zrcadla: „ Já Tě varovalo, tak se tady teď neškleb a nelituj.“ Utíkáš za svými přáteli, snažíš se bavit, oni přece mají rádi tvůj smích a jinak mají dost svých starostí. Znejistíš a pochybuješ o nich a v duchu si přeješ, aby si všimli, že dnes se něco v tobě změnilo. Smutníš, a tak raději odcházíš do šedého pokoje a slyšíš za sebou: „ Příště červený svetr, modré kalhoty, upřímný smích, zář v očích sebou, tu šeď zahoď, nesluší ti.“ A najednou jdeš zase po cestě prosvícené světlem a začínáš znovu snít... Víš, že nějakou chvíli bude ta šeď v tvém nitru, ale přece nenecháš to zrcadlo vyhrát…
