03.Březen 2009

Za svitu měsíce..

Jeho nožičky si pomalu ťapkaly po té barevné dlažbě, pozorovala jsem každičký jeho krok,jeho pohyb, jak si tak ťapkal vítr si trochu pohrával s jeho šedivým dlouhým pláštěm. Párkrát se ještě otočil,aby mi zamával a daroval mi jeden z posledních úsměvů tohoto večera. Kolikrát sem přemýšlela jestli se mám ještě za ním rozběhnout a naposled ho políbit,avšak stála jsem tam jak přikovaná a jen pozorovala jak si to máchá ručičkama podél těla. Pomalu se mi začínal ztrácet v té šedočerné mlze co se válela po ulicích. Jediné proč mi ještě nezmizel z dohledu, bylo světlem zářícího měsíce a taky světla která pocházeli od zastávky a tramvaje do které ten ťapkající človíček nastupoval. Nastoupil do zadního vagonu a stoupnul si až na konec, aby na mě ještě viděl. Usmíval se, cítila jsem jeho úsměv i přes to že v té mlze byla jen matně vidět jeho silueta. Tramvaj se pomalu rozjížděla a já tam jen stála a koukala až se mi uplně ztratí v té mlze... Nevím jak dlouho jsem tam ještě stála, bylo mi to jedno, jediné na co jsem v tu chvíli myslela byli jeho krásné zelené oči co se na mě ještě před chvílí koukali,jeho ruce, které mě ještě před chvílí objímali. Byla jsem štastná..

Proč?

Proč každým dnem se musím s láskou prát?
Proč není nikdo kdo by mě mohl milovat?
Proč moje srdce stále čeká na něj?
Proč se ve mě objevuje beznaděj?
Proč musím tolik toužit jen po jednom jediném?
Proč nedokážu uvolnit místo v srdci mém?
Proč smutním kvuli němu celé dny?
Proč se mi zdají ošklivé sny?
Proč sedím a tiše bloumám?
Proč vám tohle povídám?
Proč hlavu plnou myšlenek a zároveň prázdnoty mám?
Proč každý večer přemýšlím a neusínám?
Proč je tenhle hnusný svět?
Lásko chci Tě zpět!

23.Červen 2008

Chci...

Chce se mi brečet..

chce se mi smát

chce se mi ječet

a chci se prát..

 

Chce se mi milovat

chce se mi lhát

chci jenom užívat

a né jenom spát

 

Chtěla bych s Tebou stále býti

my dva společně změníme svět

pamatuji si Tvá slova a chci s Tebou jíti

ne jenom tam,kde končí těch pár vět

 

Chtěla bych letět společně dál

chtěla bych Tě líbat

ale to jen krásný sen se mi zdál

sama nemohu lítat..

 

Chtěla bych být s Tebou

zastavit ten náš  čas

avšak Ty zas máš jinou

a já utíkám zas

 

špatný konec tento příběh zas měl

copak nejsou štastné konce?

proč není někdo kdo by mě chtěl?

zustat do štastného konce..

 

Letím pryč a letím dál

nekoukám se opodál

stojíš tam a koukáš jen

zdá se mi to nebo je to zas jen sen?

 

22.Červen 2008

Samotná

Sedím tu na střeše a tiše bloumám

o příběhu,který povím já Vám

Příběh byl o dvou lidech co měli se rádi

nebyli to manželé ani snoubenci

nýbrž jen hodně dobří kamarádi

co měli si vždy co říci

 

Však jedné  noci¨,kdy svítil  měsíc

jenž odrážel se krásně v rybníčku

on, chtěl jí vyjít vstříc

a koupil jí červenou kytičku

Ona začala plakat, plakala stále a pořád víc

nechápal jí,ptal se,, co se stalo?"

a ona jen mlčky,hodila do rybníčku svůj střevíc

ptal se ,,Copak je to pro Tebe málo?"

Ona jen zahleděla se do vody a dál

,,Skočíš mi pro střevíc a já budu Tvá"

prohlásila a on vůbec neváhal

skočil dolů a pod vodu plul

za chvíli střevíc na souši byl

však kde je on kam zaplul?

On na souši nebyl

Voda ho pohltila a jeho bezvládné tělo

plulo po hladině a přeci jen chtělo

Trochu lásky a něhy od té dívky

které koupil rudou květinu

dělal si plané vyhlídky

chtěl s ní mít rodinu

Však ted je všechno jinak

a ona tam jen sedí s květinou v ruce

Byl to osud?mělo to být tak?

nebo jenom ona to chce?

 

Sedím na střeše dál a dál

koukám na nebe

a dál si povídám

ten příběh, pro Tebe..

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

17.Duben 2008

černý anděl

Na křídlech k Tobě přiletí
 a celého Tě pohltí
šeptá Ti krásná slova
chceš je slyšet zas a znova
nenávist Tvou mi mužeš dát
nebo mě navždy milovat
...
neslyším Tvoje slova
necítím Tvůj dech
neubliž mi znova
a odnes mě na křídlech
...¨
padám dolů a pořád níž
a Ty o mě občas sníš
a moc dobře o tom víš
tak proč mě nechytíš?
...
černý anděl ze mě zbyl
veškerou mou naději pohltil
(černý anděl ke mě přistoupil
a veškeré mé city pohltil
city pro toho,koho jsem milovala
a celé své srdce mu dala)
..
ted nemám srdce,nemám duši
a Ty jsi jediný kdo to tuší..
nemohu cítit,neumím milovat
ale  polibek,chtěla bych Ti dát

...

vzpomínám na Tvá kouzelná slova
však Ty už je nemůžeš říct znova
nikoho jiného si tak nemiloval
nikomu jinému si své černé srdce nedal

bloudíš na tomhle světě uplně sám
doufáš,že někdy přiletím a polibek Ti dám
..
.........

16.Březen 2008

Prázdninové story..láska, sex, přátelství,odpouštění a jiné

,,Konečně prázdniny" říkám si v duchu a už se těším na náš výlet s Editou k moři. ,,Pořád se divím že nám to rodiče dovolily" prohodí Edit ,,Jo to já taky, asi už v nás viděj velké holky" smějeme se. ,,Hele, a co ten tvůj Petr?" zeptá se mě Edita ,,Mno, co by, poslední dobou se chová nějak zvláštně, nevím.. chodíme spolu rok, ale takhle se v živitě ještě nechoval, ani nechtěl jet s náma,..¨prej kvůli práci,podlě mě někoho má, nedávno měl cucfleka na krku a tvrdil mi, že se uhodil,blbec" ,,Tak asi má vážně hodně práce,nebo, nevim, nevidíš do toho.., stejně, já bych to nevydržela s nikym tak dlouho" směje se Edita, kdy ta holka vyroste pomyslím si, ale na druhou stranu si říkám, co když jen já sem to dítě, když věřím v lásku? Edita si jen užívá s klukama, její nejdelší vztah,pokud se to dá nazvat vztahem, trval 3 týdny, a to ejště ten poslední týden nadávala s jakým debilem to chodí.. je svá.. ,,Hele Alice" prohodí Edit ,,Jaký to je když seš zamilovaná? Já o tom mám asi jiný mínění"  ,,Seš blbá, viď" obě se smějeme, protože víme že ani jedna to tak nemyslíme, jen si ze sebe utahujeme.. naše dovolená se blíží....

V autobuse se skvěle bavíme, teda hlavně Edita, žhavě flirtuje s klukama sedícíma přes uličku. Za chvilku kluci věnujou pozornost jenom jí, ,,Jak to sakra dělá?" pomyslím si ,,Tohle já bych v životě nezvládla" Jak tak sedí a kecaj tak zjištujem že jedou na stejné místo jako my, dokonce do stejného hotelu, jsou 4 jeden se jmenuje Patrik, má dlouhé tmavé vlasy a temné hnědé uhrančivé oči, celkově je jeho postava poměrně vysoká. Druhý se jmenuje Filip, blonďáček se světle modrýma očima, má krásnej úsměv a ještě hezčí zuby, je spíš takový drobounký. Třetí se jmenuje Pavel, ten má černé havraní vlasy a blankytně modré oči, vypadá opravdu zajímavě. A čtvrtý, jmenuje se David, ten mě okouzlil nejvíc, má hnědé delší vlasy a bradku, do toho má krásné zelené oči a na krku korálky, celou cestu po mě očkem pokukuje,zatímco ostatní jsou vypláclí z Edity, jakby taky nebyli, má krásné černé a elsklé dlouhé vlasy a plné rty, do toho modré oči a taky velký prsa, kterej kluk by jí nechtěl, pomyslím si a podívám se na sebe.. mám podlouhlé hnědé vlasy které ani envypadaj ěnjak zdravě a leskle jako Editiny, moje oči nemaj určitou barvu,jsou podivně modro šedivé, občas házej odstíny do zelena a navíc, moje prsa velikosti B nejsou taky nic moc..

Než vystoupíme všichni z autobusu, kluci se s námi ještě domluví že se večer uvidíme v místním baru na diskotéce, Edita s usměvem souhlasí a vyrážíme si to směr náš pokoj.

Vejdeme dovnitř kde jsou dvě postele, dva stolečky, dvě lampičky, jedna velká skříň, zrcadlo a ve vedlejší místnosti je koupelna a záchod, mezi těmito pokoji je ještě menší ulička kde je ještě jedna skříňka, a z pokoje vedou dveře na balkon odkud je krásný výhled ven na moře....prostě typický hotelový dvojlůžkový pokoj u moře .. Edita ještě nepřetala mluvit o klucíh jak nejsou úžasní a rozhodne se ještě odpoledne zavolat Patrikovi, na kterého si stejně jako na ostatní bokem vzala číslo a jsou spolu ven. ,,Fajn aspoň bude na chvilku klid od jejího věčnýho štěbetání" pomyslím si a začnu si číst knížku, samossebou romantickou zamilovanou knížku o dívce a chlapci jak se náhodně potkají a zamilují se do sebe a mezi nima je spousty překážek... miluju takové knížky, částma s nima utíkám mimo realitu..po dvou hodinkách přilítne nadšená Edita  s tím že se s Patrikem stačila vyspat.. už se ani nedivím, je taková, a nebudu jí to brát..

Večer se připravujem na diskotéku, Edita si vezme vyzívavé tričko s výstřihem takovým že jí koukaj pomalu až bradavky a k tomu opravdu minisukni že jí lezou půlky, k tomu rudou rtěnku, vyzívavý parfém a může vyrážet. Já mám na sobě žluté lehké šaty,které sice nemaj velký výstřih,ale jsou pohodlné, stříknu na sebe jen trošku fialkové vůně a můžu jí též.

Dorazíme na diskotéku a Edita se hned ztratí v davu a flirtuje s každým, samossebou,Patrika už si moc nevšímá. Jdu si sednout k baru a dávám si kokteil, v tom na mě někdo promluví ,,Ahoj Alice" otočím se a uvidím Davida, nahodím usměv a šteknu něco jako ,,Ahoj" ,,Moc ti to sluší" řekne David a já v tu chvíli musím být rudá jako rajče.. ,,Jakto že se nebavíš támhle s ostatníma a s Editou?" divím se.. ,,Nelíbí se mi, je to podle mě namyšlená kráva, a vypadá opravdu hrozně, jak kdbyy taky chtěla přefiknout celý fotbalový mužstvo.." docela se divím že on má stejný názor jako já ,,Jo taková je, je to sice fajn holka,ale má svý mocuhy... a s tim fotbalovým družstvem si enbyl daleko od pravdy, dneska začala už s Patrikem" smějeme se.. Je to opravdu moc milí kluk a divím se že se zajímá zrovna o mě ..skvěle si rozumíme a na oba začíná působit alkoholické kouzlo kokteilů. ,,Nechceš se jít projít?" zeptá se David ,,Něco bych ti ukázal" ,,Jo jasný, myslíš třeba šikmou věž v pizze, nebo jak tomu vy kluci říkáte" ironicky a trochu anštvaně prohodima pomyslím si že sem se asi mýlila, všem jde jen o to jedno ,,Ne tak sem to nemyslel, znám tady jen jedno opravdu krásný místo a teď by tam bylo hezky, nechci tě tam ošukat jak by to udělal každý druhý kluk" teď se cejtim trapně , jak sem si něco takového mohla myslet ,,Promiň, jen prostě nevěřím moc lidem a klukům obzvlášť" ,,Ne promiň ty, měl sem to říct nějak jinak" usměje se na mě .. je krásný,opravdu krásný..

Seberem se a David mě dovede na jeden útes kde krásně šumí moře a jak se vlny opírají o skálu, nádherně to zní. Sednem si na nadalekou lavičku, je mi s ním skvěle, nidky přd tím, sem si s nikým takhle nerozuměla.,,Nádherně voníš" zašeptá David ,,Jak čerstvé kytičky" ,, Děkuji" začervenám se.. nevím co mám říkat, jen se usmívám..,,Podívej nahoru na nebe, krásně svítěj hvězdy" podívám se a opravdu, je tu nádherně, žádný obláčky, jen nádherná tmavá noc plná hvězdiček.. Chvilku jen tak sedíme  a mlčíme, je jen zvláštní že se o nic nepokouší, každej jinej kluk by se mě aspoň pokusil políbit.. a najednou jako kdbyby mi četl myšlenky ,,Je ti divné, že se o nic nepokouším?" ,,Trochu" odpovím ,,Nechi se o nic pokoušet, jsi tak úžasná dívka a nechtěl bych nic zkazit, nemysli si taky o mě že sem teplouš nebo že mě nepřitahuješ, jen prostě nechchi nic pokazit, je mi s tebou dobře a chtěl bych s tebou být pořád" usměju se.. ,,Budem se tam muset vrátit, Edita by měla strach tak abych jí aspoň oznámila že jsem v pořádku"..nic nenamítá a vyrazíme, je to opravdu zvláštní kluk..

Ještě se domluvíme že se za hodinku sejdeme u támhletoho sloupu a každej si jde na chvilí svou cestou, najdu Editu a všechno jí řikám, ona mě asi vážně nechápe, mezitim se totiž stačila vyspat s Filipem,.. ,,Tak se s ním taky vyspi" radí mi Edita,..,,Vždyť já mám Petra, nechci ho podvádět" v tu chvíli co to dořeknu mi přijde smska od Petra: AHOJ ALICE,NEDOKAZAL BYCH TI TO RICT DO OCI,SEM SRAB,ALE NEMUZU S TEBOU DAL BYT,PROMIN MI TO,MILUJU JINOU   ....najednou cejtim takovou nenávist vůči tomu šmejdovi, ani mi to nemůže říct do očí, to ani nemůže zavolat?. jen napíše pitomou smsku, nenávidím ho! Edita mě uklidňuje.. ,,Uvidíš to bude v pohode a navíc Teď máš aspoň možnost s Davidem.." a začne se škodolibě a roštácky usmívat ,,Ty seš hrozná" začnu se smát ,,Pojď jdem si dát nákej kokteil,nenecháme si přece naše prázdniny zkazit nějakým zakomplexovaným idiotem" ,,Dobře to beru" Editu mám díky tomuhle ráda, dokáže mě vytáhnout ze smutku.

Dojdem k baru a objednáme si další kokteil, najednou na mě někdo ze zádu šáhne, leknu se a cuknu s sebou.. Je to David ,,Promiň nechtěl jsem tě vyděsit" prohlásí.. ,,Nene v pořádku,já jsem jenom lekavej člověk" Edita se mezitím stačila vypařit do davu aby nepřekážela.. ,,Půjdem se ještě projít?" navrhnu sama od sebe a David souhlasí..

Jdem po krásné pláži, v ruce si už držíme boty a krásný písek nám příjemně hladí nohy,připadám si jako ve snu.. Jdu s krásným klukem po pláži za svitu měsíce.. Na chvilku se zastavíme a David se otočí ke mě ,,Co je?" zeptám se nechápavě ,,Můžu se tě na něco zeptat?" odpovím mu že jistě ,,Nevadilo by ti,kdybych tě teď políbil?" usměju se a povídám ,,Bude mi vadit,pokud to neuděláš" a naše rty splynou, je to nádherný pocit a mě tisíce motýlků lítá v břiše .. ,,Líbáš krásně" zašeptá mi David do ucha, jsem v sedmém nebi, nemám slov , najednou bych ho hrozně chtěla, nevím kde se to ve mě bere,ale šeptám mu do ucha ,,Chtěla bych tě,.. teď" čekám teď že se spíš ode mě odtrhne a on mi jen zašeptá ,,Já tebe taky" a začnem se líbat, nejdřív něžně a romanticky pak divoce a vášnivě, najednou se oba ocitáme jen ve spodním prádle jak ležíme na pláži vnímám každý jeho dotek,každý jeho polibek, hrozěn po něm toužím, ..opatrně mi sundá podprsenku a hladí moje prsa,pomalu mě slíbává uplně celou a zastavuje se tam dole, vzdychám rozkoší,hrozně ho chci, vnikne pomalu do mě a já umírám rozkoší, je úžasnej, milujem se spolu asi hodinu a se vznáším. Poté jen ležíme vedle sebe a mazlíme se, David mi do ucha šeptá ,,Miluju tě" a já se jen nechám unášet těmi krásnými slovy, jsem jako ve snu..

Jsou 4 hodiny ráno a my se sbírámě a společně jdem k hotelu, slíbíme si že se ráno uvidíme u snídaně a každý zelézá do svýho pokoje.Já tam ovšem uvidím sedící Editu na posteli, divím se že nespí a ona je hrozně zvědavá kde sem byla a co sem dělala ,,Doufám, že si s ním nespala" prohlásí a já se jí docela divím že to řiká zríovna ona ,,Spala, a bylo to krásný,proč?".. ,,Slyšela sem od kluků, že prý je to pěknej děvkař, že akorát oblbuje holky aby se s nima vyspal" ,,To je blbost!" čílím se,a nevěřím tomu, nebo spíše nechci tomu věřit ,,Říkal, že mě miluje!" začínám bejt trochu nesvá, to není možný..,,Zeptám se ho na to ráno u snídaně" ,,To je pozdě holčičko, to už tu nebudou,odjížděj už za hodinu" ,,Cože?!?" vyděšeně se podívám ,,Vždyť mi říkal, že se sejdem u snídaně, ten hajzl" Edita mě utěšuje.. ,,Nebreč malá, kluci sou svině, proto se chovám,tak jak se chovám, jsou dobrý jen na to jedno, časem si na to zvykneš..taky sem věřila v lásku..." ,,Ale mě se David zdál jinej, než všichni ostatní, ne, já tomu nechci věřit" pláču.. ,,V životě ho nechci vidět!" ..,,Pojď se vyspat" říká mi Edita ,,Musíš si odpočinout" a přikrývá mě dekou ,,Děkuju, jsi opravdu kamarádka" řeknu Editě a usínám..

Probouzím se asi v 10 hodin a Edita nikde, snídani jsem dávno prošvihla a je mi to vcelku jedno, dneska se mi vubec nic nehcce dělat, tak jdu jen pod sprchu a jdu se pak projít an chvilku po pláži.. vzpomínám na včerejškej, bylo mi tak krásně, a teď se cejtim hrozně.. najednou v dálce uvidim Filipa, sakra co ten tady dělá?.. dojdu za ním.. ,,Ahoj,jakto že si ještě tady, dyť jste přeci měli odjídět už někdy brzo ráno?" ,,Co, my a odjíždět? blázníš? sme tu po celej termín jako vy, a vůbec, seš taky pěkná svině jako ta tvoje kamarádka.. vyspat se jen s Davidem a pak prohlásit, že to byl omyl, že si ho chtěl taky jen na sex" ,,Co?!?" teď opravdu nechápu ,,Jo bránit svýho kamaráda, to on mě chtěl jen na to jedno, Edita mi všechno řekla, že je to prej parchant, že chce kadžou jen na sex!" taky se bránim,přece si nenechám srát na hlavu ,,Byla si jeho první holka, teď kuli tobě nevylejzá z pokoje,tak si nevymejšlej" ,,Co?, ale vždyť Edita mi řikala že mluvila s vámi a že ste jí řikali že David je pěknej parchant" ,,Edita je pěkná kráva, my sme jí to jen vytmavili,jelikož jsme zjistiliže se vyspala se mnou i s Patrikem a chtěla i Davida, asi v 5 hodin ráno tam přišla Davidovi říct že ho nehcceš, že si s nim jen hrála a pokusila se ho svést" ,,Ta mrcha" vlítnou mi slzy do očí ,,já Davida opravdu miluju" ,,Tak pojď" řekne Filip ,,Jdem za nim mu to vysvětlit"

Dojdem do jejich pokoje a koho tam nevidím, polonahou Editu jak se pokouší svádět neštastnýho Davida ,,Ty podrazácká mrcho!" zařvu na Editu ,,Já ti tak věřila a ty uděláš tohle? Svině největší!" ,,Ale Alice, nech si to vysvětlit.. , za to může David , chtěl mě už od první chvíle" David jenom vykulí oči a nechápe co se tady děje.. Já se slzama v očích odcházim z pokoje a sedám si anc hodbu, nemůžu se jí dívat do očí,asi po 10 minutách za mnou přichází Davit ,,Miluju tě a nidky nikoho nebudud milovat víc než tebe, myslel jsem že si mě jen využila, a byl sem enštastnej z toho že si nepřišla ráno na snídani" ,,Edita mi říkala.." ,,Pšš.." řekne David ,,Já vím, Filip mi to teď všechno řekl" začnem se líbat a znovu se ve mě probouzí ten pocit štestí, není to jen sen, je to realita.. jsem štastná..

Po uplnynulém půl roce odnaší dovolené jsme pořád s Davidem, a pořád jsme čerstvě zamilovaní. Je to kluk mých snů, i mý rodiče si ho oblíbili.. a dokonce se bavím i s Editou,omluvila se mi za všechno, tenkrát jí asi Filip promluvil hodně do duše.. choděj teď spolu a vydrželo jim to taky dlouho, což se docela divím.. Nebduud na Editu naštvaná, i přes to co udělala,byla taková a já věřím v to,že lidi se mění, a dokážou se změnit k lepšímu, proto odpouštím, ymslím si že je to lidské... a co vy ostatní, umíte odpouštět?

15.Březen 2008

Další příběh neštastné lásky

Prectete si,posoudíte, popláčete si,..já vím přestanu se smutnejma příběhama...

 

Bylo deštivé odpoledne, i když na dešti není nic zvláštního, tak tentokrát me necím ocaroval, necím tajemným. Náš starobylí dum stojí kousek od hrbitova, nikdy jsem si tento fakt nijak nepripomínala, ale tentokrát, tentokrát sem se pri pohledu na nej skrz kapky dešte zachvela. Nevedela sem cím to bylo…možná tím že dnes to byl práve rok….rok od té doby co zde pohrbili posledního cloveka. Pamatuji si na to jako by se to odehrálo vcera…..Byl pochmurný den stejne jako dnes a ke hrbitovu se scházeli lidé, mladí lidé, nemohlo by jim být více než 17 let. Jedna dívka me v tom hloucku zaujala, mela krásné cerné vlasy sahající až k bokum, krásný jemný oblicej, avšak ty její oci, ty oci byly tak mrazivé, tak chladné a pritom smutné a plné nenávisti. Nevydržela sem se do tech ocí moc dlouho dívat jelikož se dívka podívala mým smerem a já mela pocit jako když se mi dívá do ocí….ten mrazivý pohled jakoby me zbavil všeho dobrého co na tomto svete ješte zustalo, toho mála co mi ješte život nesebral. Ihned jsem se odvrátila a ta dívka taky. Když bylo po pohrbu ona tam zustala jako jediná. Sebrala jsem všechnu odvahu a šla jsem za ní.Když jsem otevírala zrezivelá vrátka hrbitova tak se na me s doprovodem skrípejících pantu podívala, ale tentokrát ne do ocí. Došla sem až k ní, po tvári jí stékaly slzy a nebo to byl jen ten déšt? To už se asi nedozvím. Podívala jsem se na cerstve zakopaný hrob, byla na nem fotka chlapce, prekrásného chlapce. Ze snení me vytrhl rozklepaný hlas dívky ,,sebevražda" špitla a dál se utápela v slzách, avšak povídala dál ,,seznámili jsme se na diskotéce, on tam byl se svojí partou a já se svým tehdejším klukem Matejem" rekla a ukázala na hrob kousek dál, podívala jsem se tedy na ten další hrob, opet tam byla fotka prekrásného chlapce. ,,Oba zemreli mou vinou" tentokrát už to dívka nevydržela a padla na kolena ,,s Tomem…." Ukázala na cerstvý hrob ,,….jsme se tenkrát vyparili pryc a nechali tam naše doprovody napospas strachu kde jsme, povídali jsme si asi hodinu, když jsem zaslechla hlas Mateje Lillinko! Volal, ale já delala hluchou a dál jsem se venovala svému novému vyvolenému, Matej se však blížil tak jsme si s Tomem vymenili císla a šli jsme každý svou cestou,ale asi po mesíci nás osud svedl opet dohromady, mela jsem tehdy strašné období…Matej bral kokain….Tom mi ve všem strašne pomáhal, ale pak už sem nejak nevydržela ten nátlak a podvedla jsem s ním mého kluka" na chvíli se utišila a já si všimla že v ruce žmoulá nejaký malý papír mokrý od slz a dešte, který již pomalu ustával ,,nemohla jsem Matejovi lhát tak jsem mu to všechno rekla, ale to jsem nemela delat, protože jeho reakce byla, že me surove zmlátil, skoncila jsem tehdy v nemocnici Matej se mi prišel okamžite omluvit, že ho to moc mrzí a že me miluje, asi hodine po jeho odchodu za mnou prišel Tom, že mu vše rekli rodice, bylo mi s nim krásne, ale v jednu chvíli udelal neco co nemel….políbil me…ani jeden jsme tehdy nevedeli, že nás nekdo v tu chvíli pozoroval-Matej, druhý den pribehla moje nejlepší kamarádka a sdelila mi hroznou zprávu…Lilly Matej už není mezi námi, našli ho jak se predávkoval drogami a vede nej ležel dopis a prý ho nesmí nikdo císt pouze ty. Tohle mi úplne vyrazilo dech, roztresenou rukou jsem od ní vzala dopis, rozevrela jsem ho a v nem stálo: Až si budeš císt tenhle dopis, už nejspíš budeš vedet, kde se práve nacházím ano tam nekde kde jsou hranice neznáma… Ver že já te miloval a vždy milovat budu, ale ty jsi me zradila a to jsem já nemohl vydržet, a pak jsem te s ním zahlídl v tom nemocnicním pokoji… to už pro me byla poslední kapka, nemohl jsem jinak, ver mi a odpust. S láskou a z lásky Tvuj Matej

Jediné na co jsem se v tu chvíli zmohla byl jen plác, nevenovala jsem pozornost jak na me kamarádka mluví a ptá se co bylo v tom dopisu, chce mi ho vzít a podívat se ale já jí to nedovolila a dopis na míste rozškubala na tisíc kousku a zacala se topit v smutku. Asi po týdnu kdy me pustili z nemocnice sem se opet setkala s Tomášem, vyhýbala jsem se jeho pohledu jeho dotekum, ale po chvíli sem se mu nakonec oddala, zacali jsme spolu chodit, ale naši ani jeho prátelé našemu vztahu nepráli, porád nám ríkali , že to je neúcta vuci Matejovi, ale byli jsme v tu chvíli sobectí a všímali si pouze sami sebe, a to se nám vymstilo, naši "prátelé" na nás usporádali past a to hned nekolikrát po sobe, byly to pasti typu že když jsme byli na dýze tak ke mne poslali neznámého kluka a ten me zacal líbat atd., vedeli, že je Tom chorobne žárliví a nikdy si to nenechal vysvetlit, ale jednou se mi to prece jen podarilo, dali jsme se opet dohromady, ale to samozrejme nenechalo ostatní chladnými a dál kuli své plány až dospeli k tomu nejhoršímu, jednou mi dala kámoška do kafe extázi a já jaksi hodne spolupracovala, prišel ke mne jeden kluk a zacal me balit, a já byla natolik omámená, že sem se nechala premluvit a šli jsme ke mne domu, to jsme ovšem nemeli delat, protože tam najednou vtrhnul Tomáš a videl me jak se s tím klukem miluji a vubec se mu nebráním, práve naopak já se mu oddávala. Najednou jsem si Toma všimla a najednou jakoby vystrízlivela, ten kluk se jen smál a já se rychle oblékla a bežela za svým miláckem, dohonila jsem ho až v nejakých zatuchlých garážích, ale nebyl to ten milý a hodný Tom jakého jsem znávala tenhle byl jiný, držel v ruce sklo co našel na zemi NE TOME NEDELEJ TO JÁ ZA TO NEMUŽU vykrikla sem ale Tom me neposlouchal a prorízl si kuži, nejdrív tam jen tak stál a díval se na me ,ale po chvilce se zacal kácet k zemi" Dívka se neubránila dalšímu návalu slz, ale pokracovala dál ,,ihned jsem se k nemu rozbehla a rekla jak moc ho miluji a že za nic nemužu, avšak jeho slova me naprosto zaskocila, místo ocekávaného miluji te z jeho úst vyšlo NENÁVIDÍM TE TY MRCHO, nemohla jsem tomu uverit, muj milácek, moje všechno me nenávidí, ale než jsem stacila neco ríct tak mi zemrel v nárucí s ocima vytreštenýma dokorán, ale na to co bylo v jeho ocích nikdy nezapomenu, nebyla tam žádná láska ani cit, ale pouze nenávist, zlost a smrt, ano smrt, najednou prijela záchranka ani netuším kdo jí zavolal, ale byla tam, odvezla Tomáše a já ho již nespatrila až tady na fotografii na pohrbu" Ted se již neudržela vubec a zhroutila se na zem celá, sedla sem si k ní a vzala jí kolem ramen, ona se na me podívala, ale už ne tím chladným výrazem, ale prívetivým a prosícím o pomoc zeptala jsem se na ten papír co držela celou dobu v rukou. Byl to dopis, dopis, kde Tomášovi všechno vysvetlovala a zároven ve kterém ho nenávidela. Podívala jsem se na oblohu, byla již noc, ale nechtela jsem tam tu dívku nechat samotnou, souhlasila, že u me prespí, rodice byli pryc takže v tom nebyl problém. Udelala jsem jí neco k jídlu a šli jsme si lehnout, když sem se ale ráno vzbudila dívka tam nebyla, ale na stole ležel dopis: Dekuji Ti za všechno, ale me již nic nezachrání. Lilly

Nejdrív jsem ta slova nechápala, ale najednou mi to došlo vzala jsem si kabát a rychle jsem se bežela podívat na hrbitov, konkrétne k hrobu, kde byl pochován Tom. Byla tam, byla tam ale zrejme jsem prišla pozde, ležela na zemi a z jejího zápestí vytékala krev,tak tmavá jako duše samotného dábla. Ted jsou možná opet spolu a možná se už udobrili, to však již nezjistím…

Pokud máte někoho rádi, řekněte mu to ještě dneska..

Byl jednou jeden chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevylécitelná nemoc. V 17 letech mohl každou chvíli umrít. Žil stále jen stáhnutý v dome pod dohledem své matky. Jednou už toho ale mel dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou ctvrtí, videl množství obchodu. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uvidel nádherné devce, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevrel dvere a vstoupil dovnitr. Nedíval se po nicem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k prepážce, kde stála. Podívala se na nej a s úsmevem se zeptala: "Mužu vám nejak pomoci?" Behem toho si myslel, že je to ten nejpeknejší úsmev, který ve svém živote videl.Pocítil potrebu ji políbit práve v tomto momentu. Koktave ji odvetil: "Ano, eeehhh, uuuhhh ... rád bych koupil jedno CD. Bez premýšlení vzal první CD, které uvidel a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se devce zase s úsmevem. Odpovedel že ano a kýval souhlasne hlavou; ona šla dozadu a pak prišla se zabaleným balíckem, který mu predala. On si jej vzal a opustil obchudek. Odešel domu a od toho dne navštevoval tento obchod každický den, aby koupil nejaké CD. To devce stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domu, položil je nerozbalené do šuplíku. Príliš se stydel, než aby pozval to devce, aby si s ním vyšla.Ackoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil a on se chytl za srdce a vyšel odvážne k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním císlem a vybehl z obchodu ven. Crrrrrr!!! Matka vzala sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto znicená zacala plakat a rekla: "Ty to nevíš? ... Vcera zemrel." Bylo príliš dlouho ticho, až na plác matky, který se v sluchátku ozýval. Pozdeji vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej pripomnela. Rozhodla se zacít s trídením jeho vecí. Otevrela šuplík a k jejímu prekvapení se tam tycily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvedavá, bylo tam tolik k videní a ona se nemohla udržet, vzala jedno, sedla si na postel a zacala rozbalovat CD a našla u nej priložený i kus papíru. Matka ho vzala do rukou a zacala císt. Stálo na nem: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtel by sis se mnou nekdy vyjít? Mám te ráda. Sofia." S hlasitou emocí otevrela matka ješte jedno CD a i z nej vylítl ven papír; z ruzných CDcek na všech stálo to stejné.Ponaucení: takový je život .... necekej príliš dlouho na to nekomu ríci, co k nemu cítíš. Povez to ješte dnes. Zítra muže být už príliš pozde...

12.Březen 2008

Moje maminka :D

1. Moje maminka mě naučila NÁBOŽENSTVÍ:
,, Modli se, aby to z toho koberce šlo dolů ! "

2. Moje maminka mě naučila LOGICE:
,, Proč ? Protože jsem to řekla ! "

3. Moje maminka mě naučila OHEBNOSTI:
,, Podívej se, jak máš špinavá záda ! "

4. Moje maminka mě naučila IRONII:
,, Ještě chvíli breč a já ti k tomu dám skutečný důvod ! "

5. Moje maminka mě naučila VYTRVALOSTI:
,, Nevstaneš odsud, dokud nesníš všechen ten špenát ! "

6. Moje maminka mě naučila znát POČASÍ:
,, Tvůj pokoj vypadá, jako kdyby tady před chvílí řádilo tornádo ! "

7. Moje maminka mě naučila ZÁVISTI:
,, Na světe jsou miliony nešťastných dětí, které nemají tak úžasné rodiče jako ty. "

8. Moje maminka mě naučila MATEMATICE:
,, Kolik chceš knedlíků ? Tři ? Dostaneš pět. "

9.Moje maminka mě naučila ,že NIC NENÍ NEMOŽNÉ:

"Zavři pusu a sněz tu polívku!"

Poslední záchrana

smutné myšlenky,smutné povídky..

 

Na chodníku sedí němá dívka. Je sama a nikdo jí nehledá

Sedí tam už celou věčnost. Pláče do dlaní a nevnímá svět. Její mysly je prázdná jako celý její život. Náhle se z noční oblohy začaly snášet vločky sněhu. Padají jí do vlasů a tam pomalu tají, ale ona si toho nevšímá a dále sedí v tom mrazivém počasí. Pak k ní však někdo přikročí. Klekne si k ní a chytne jí za ruku. "Co tu děláš v takové zimě?" jeho hlas je klidný a chlácholiví. Ona se na něj podívá svýma zelenýma očima a je jí hnědé vlasy jí spadnou do tváře. "Pojď semnou." Pomalu jí pomůže na nohy, odsune jí vlasy z tváře a usměje se na ní.. Ona na něj jen hledí a v očekávání a ve víře, že jí pomůže, jde sním. Do temnot jí vede ta mrtvá duše. A ano, ona už ví, že nikdy nevyjde......

Smrt čeká

trochu emo povídka..

Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

08.Březen 2008

Na konci světa

vážení a milí čtenáři.. :D začal sem sem psát tenhleten příběh a pak sem zjistila že by se sem vlastně nevešel...pokud si nekdo přečetl první díl a zaujal ho tak že by chtěl číst i další díly tak ať se mi ozve..buď přes icq.. nebo prostě nějak přes vzkaz, ráda mu to pošlu..

05.Březen 2008

Forget him

tak nějak sem neveděla co dělat.. začala sem si tak psát..

do you ever thing about me ....

do you ever cry yourself to sleep...

In the middle of the night when you awake....

are you calling out my name..

forget him

forget his name,forget his face

forget his kiss.

his warm embrace.

forget the love that you once knew.

Remember he has some one new.

Forget him when they played your song.

Remember when you cried all night long.

forget how close you to once ware.

Remember he has chosen her.

Forget you memorize this walk.

Forget the way he used to talk.

Forget the things he used to say.

Remember he has gone away.

Forget his laugh forget his grin.

Forget the dimples on his chin.

Forget the way he held you tight.

Remember he is with her tonight

Forget the time that wen't so fast.

Forget the love that moved it's past.

Forget he said he would leave u never.

Remember he is gone forever

23.Leden 2008

dokonalé až tak že je to neskutečné

Děvče se zeptalo chlapce jestli si ymslí že je pěkná a on odpověděl ne. Zeptala se ho,jestli by s ní chtěl být navždy a on odpověděl ne. Potom se ho zeptala jest¨li by plakal kdyby odešla a on odpověděl ne.Řekla dost,odešla pryč,slzy apdali dolu po její tváři a chlapec jí chytl za ruku a řekl.,,Nejsi pěkná, jsi nádherná, enechci být s Tebou navždy, já potřebuju být s Tebou navždy a neplakal bych kdyby si odešla..zemřel bych..

sny...

Přejít ze sna do skutečnosti není tak těžké, je to jedna dvě a člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen...občas si řekneš.. sny jsou lháři co jen kratičkou chvíli září.. ale nikddo neveří na ten svět tajných a splněných přání..přesto každej nákej ten svůj sen má, já ho mám také.. sním.. o princeznách a princích, je to moje pohádka, už od malička si hraju na princeznu,čekám an prince.. a najednou.. se objeví,a já si uvedomim, ze kdyz doufáš v jeden sen tak se muze splnit...

...sny jsou prostě jako nekonečná touha pro kterou jsme schopni udělat cokoliv a když se nám sen splní je to ta nejkrásnější odměna za všechno naše snažení...

chaos

Chaos - Ante mare et terras est, quod tegit omnia, coelum unus erat toto naturae kultus in orbe, quem dixere chaos, rudis indigestaque moles, nec quidquam nisi pondus iners congestaque eode non bene iunctarum discordia semina rerum.
kdo neumí latinsky:
Dřív než bylo moře a země obloha nebe, měla příroda po celém okrsku jen jednu tvářnost jež se zve chaos, surová a beztvará spousta a nic jiného než nehybná tíha a hromada mezi sebou znesvářených semen nedobře pospojovaných věcí

pro co lze žít

Tu však jsem náhle viděla,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne,zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!!

04.Prosinec 2007

myslím na tebe.. vidím tě všude..

Myslím na Tebe, nic víc nevnímám! Hledím do nebe, na Tebe vzpomínám. Vzpomínám na naše polibky, na splynutí našich duši - chci Tě víc, než vůbec tušiš (než kdokoli tuší!)
Usínám, proc mokry polštář mám a na Tebe jen vzpomínám? Proc neslyším Tvá krasná slova, proc nevidím Tvé hebké rty. Já chtěla bych to zažit znova, ale rozhodnou o tom musíš TY!
Chci plakat a chci se smát, chci věřit v lásku a né se s vlastním srdcem prát! Chci to, co nemůžu mít a tak mi zbývá jen o tobě snít...

26.Listopad 2007

otázky

Proč slunce je tak vysoko,
když já chi se ho dotýkat.
Proč tvé srdce je tak daleko,
když chci se s láskou potýkat?

Proč žádná hvězda nespadne,
když chci si něco přát.
Proč tvoje láska vychladne
když chci tě milovat?

Proč zhasne plamínek svíčky
když zafoufá vánek
Proč se zdáš bez chybičky,
když máš mnoho zlých stránek?

Proč vzuch je pro nás všední,
když bez něj žít je nemožné.
Proč každý chce jít cestou střední,
když nemít rád je bezbožné?

Proč o lásce vždy všichni mluví,
jak o nejvetsím vítezství.
když v lásce se tak mnoho trpí,
a vyléčí tě přítelství?

Proč je čas tak relativníám slovem,
něco jako věčnost nebo víra.
Proč jsi mi už tolikrát dal sbohem,
když má ruka tvé slzy stírá?

Proč tasjím tolik svých lásek
a jen hvězdy o nich vedí.
Proč mám tolik otázek,
a tak málo odpovědí?

Zakletá..nebo spíš prokletá?

Už zase sedím v té své věži a hledím z okna ven.Vidím zase tebe.Stojíš venku,úplně svobodný a volný..ale nechceš jít sem nahoru..Ano,jsem zamčená uvnitř nedobytné,pevnéb a tvrdé věže-mého vnějšího já.Tady uvnitř je uplně někdo jinej..já ta něžná a zranitelná princezna ,která stále čeká a doufá žev jedńou přiujede její princ na bílém koni. Kolik princů se již pokoušelo dobýt věž a získat moje srdce,avšak..nikdo neuspěl..Bud videli věž která je temná a krutá,a tak se radši neopovážili ani nahlédnout dovnitř.Ten kdo dovnitř nahlédl a spatřil uvnitř věže tu slabou,romantickou dívku co sedí v koutku věži v tom nejvyšším patře, se chtěl vydat na cestumale nepovedlo se, věž je velmi zrádná,každého zmate..i když už si stál na posledním schůdku a stačilo otevřít dveře..neobstál..Tito lidé ,co nemají sílu jít dovnitř si o mě myslí že jsem chladná,nepřístupná a tvrdá ..bez citů..avšak kdo v srdci nosí klíč od mých dveří..zjistí co se ve mě skrývá..Proč sem vlstně taková..takhle zakletá? je to osud? je snad každý v náké té své věži?..to netuším.. venku sem s epořádne nedokázala rozhlídnout, tím svým maličkým okýnkem vidím jenom tebe, jak stále dole stojíš a drřžíš v ruce růži..n .. koukám na tebe a přemýšlím..co bude dál.. dokážeš to? .. kdo bude další?.. další? bude náký další? ..jak dlouho mám ještě čekat?....

22.Listopad 2007

bez něj..

Zůstala sama. Bez něj. Stýskalo se jí. Jako ještě nikdy v životě. Pocit, který svíral její srdce byl jako nesnesitelně utažený provaz. Nadechla se. Ostrý podzimní vzduch se ji dostal až ke konečkům prstů. ,,Já tě potřebuju!"

Její křik se rozléhal mezi stromy tichého parku. Seděla tam pak ještě dlouho. Přemýšlela. Jen tak. Možná i brečela. Jenže slzy se ztratily v nehlučném šustění spadaného listí. Pak usoudila, že je vše zbytečné. Vrátila se domů, opatrně odemkla, pootevřela dveře a čekala, co bude dál. Čekala, že ji přijde někdo přivítat. Přála si to, moc. Kdokoliv. Jenže nikdo nepřišel. Vstoupila dovnitř, sundala si promáčenou bundu a prsty si letmo prohrábla vlasy rozváté větrem. V domě nikdo nebyl. Zavřela se ve svém pokoji. Zastavila se před pár obrázky. Byly nalepené na oranžové zdi. Zase ucítila teplou slzu, která ji stékala po tváři.

,,Proč ?Bylo to dokonalé.." prolomila nepříjemné ticho a svezla se podél zdi na zem. Došlo jí, že bez člověka, na kterého si už tak zvykla..to nemá cenu. Prožila pár vztahů. Byly krásné, romantické, hezké na začátku. Pak se to vždy zlomilo. Kluci, do kterých vkládala důvěru, ji podrazili. Nebo to pokazila ona. Chtěla se zlepšit v očích těch ostatních. Myslela si, že to není špatné. Bylo. Ale poznala to pozdě. Až příliš. Jenže teď…už žádné dětské hry, úlety..byla to láska. A ona to věděla..

Nemohla se pohnout. Pohled na společné fotky na zdi ji vysiloval. Znala zpaměti každou část jeho obličeje. Jeho jemné rysy, tmavé oči orámované hustými řasami. Vždycky se na ni tak podmanivě dívaly.

,Musím zapomenout.Hned!' odhodlávala se, ale nahlas se to neopovážila vyslovit. Začala strhávat fotky. Pak si vysíleně lehla na postel a zavřela víčka. Po několika minutách usnula.

***

Už se stmívalo, když ji probudil drnčivý zvuk domovního zvonku. Protřela si ospalé oči a sešla schody. Představovala si a doufala, kdo by za dveřmi mohl být. Pomalu sáhla po klice a otevřela. ,,Musím s tebou mluvit," vrazil dovnitř kluk s kapucou hluboko v obličeji. Poznala v něm Toma.

,,Co se stalo?" podívala se na něj se strachem v očích.

,,Zmizel," řekl přímo.

,,Cože?" Nemohla se nadechnout. Krk ji svíraly neviditelné ruce a škrtily čím dál víc.

"Šel se projít a nevrátil se. Nikdo o něm neví. Telefon má doma."

Neklidným pohledem těkal po ztemnělé místnosti.

,,A jak? Kam? Proboha!" Po celém těle cítila husí kůži a po zádech ji přejel mráz. ,,Musíme něco udělat! Hned! Pojď jdeme ho najít!" panikařila a tahala Toma ven.

,,A ty si myslíš, že ho jen tak najdeme? Je tady tisíc míst, kde může být!" odbyl ji a oči se mu zaleskly. Taky chtěl bratra najít. Začínal mít opravdové obavy. Takové, o kterých si myslel, že jsou možné jen ve filmech.

"Pokud je někde venku, může být jenom na jednom místě!" řekla mu odhodlaným tónem. Vzpomněla si na letní večery strávené na zapadlé vyhlídce nad městem.

,,Jsi si jistá?" zahleděl se ji podmanivě do očí.

,,Ano. Ale kdyby tam nebyl..jdi radši domů. Já jdu hned. Jen zabouchni dveře."

Strhla z věšáku ještě mokré sako a vyběhla do podzimního sychravého počasí. Byl v takovém šoku, že se nemohl hnout. Ale jen co se mu definitivně ztratila ve tmě, pečlivě zavřel dveře a odešel.

Šla rychlým krokem, nezpomalovala. Naopak. Čím víc se blížila místu, kde by mohl být chlapec, kterého tak nesnesitelně miluje, tím víc se jí zatajoval dech. Prošla točitou pěšinkou. Teď vyjde několik schodů a bude na místě. Zastavila se.

,Co když tam nebude, co pak? Kde ho budu hledat? A když tam bude, co mu řeknu? Jak se budu chovat? A jak on?' přemýšlela tak horlivě, že se zarazila, jestli nemluví nahlas. Odhodlaně si oddychla a vyšla těch pár schodů. Spatřila nádhernou vyhlídku na osvětlené noční město. Spatřila i temný obrys mužské postavy. Byl to on. Měl na sobě jako vždycky černý těžký kabát. S delšími vlasy, které měl volně rozpuštěné si pohrával chladný vzduch. Srdce se ji rozbušilo. Adrenalin stoupal. Ještě si jí nevšiml. Nemohla se pohnout. Nedýchala, aby ji neslyšel. Pak ale zatoužila po tom mu vše znovu vysvětlit. Chtěla se schoulit do jeho pevného a bezpečného náručí.

,,Je tu krásně," prolomila hrobové ticho. Chlapec se prudce otočil. V první chvíli by přísahala, že se na ni nejprve podíval pohledem, který jí byl dobře známý. Ten milý a radostný. Koukal se na ni tak pokaždé, když se vítali. Jenže pak byl jeho pohled ledový,chladný, nepřístupný a vzdorovitý. Jeho oči už nebyly tak nádherně hnědé a velké. Vypadaly unaveně a ospale.

,,Poslal tě Tom?"

Jeho hlas byl ostrý a trochu ochraptělý.

,,Ne, jen tě hledal. Nevěděl, kde jsi."

Sklopila hlavu a doufala, že se jí to všecko jen zdá.

,,Ale proč šel sakra za tebou?!" zaklel hlasitě a věta se rozléhala po okolí. Každé jeho slovo se jí zařezávalo do mysli, podvědomí, jako právě nabroušený nůž.

,,Nemůžu s tebou být! Nechci! Nejde to! Vypadni!" rozkřikl se na ni a ona jakoby na povel začala plakat. Nebrečela nahlas, fňukavě. Nechala své slzy pomalu stékat po obličeji. Nehnula se z místa. Přišel k ní blíž.

,,Nemůžu teď odejít," řekla, zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. To ho zlomilo. V ten okamžik ho přešlo všechna zlost, zuřivost a nenávist. Pořád ji miluje a ona jeho. Zdálo se, že tak vydrží věčnost. Tiše stáli naproti sobě a povídali si. Ale mlčeli. Rozuměli si a nemuseli říct jediné slovo. Chlapec začal couvat. Jeden, dva kroky zpátky k vratkému a nízkému zábradlí zapomenuté vyhlídky.

,,Půjdu já."

Chytl si její obličej do dlaní a dlouze a vášnivě ji políbil. A pak, když ji něžně pustil, pomalu otevřela oči.

,,Nee!"

Snažila se ho ještě zachytit. Natáhla se pro jeho ruku.. Bylo pozdě. Skočil. Už mu neměla jak pomoct. Tolik zoufalství v jediné sekundě života nejde popsat. Musíte to zažít. Ona to zažila. Ale, když cokoliv prožijete, není nikde psáno, že to musíte taky přežít. Milovala ho tak moc, že život bez něj by pro ni byl utrpení. Nebylo nad čím přemýšlet. Vydala se za ním.

21.Říjen 2007

dvě cesty

V životě jsou dvě cesty.

První, která je snažší a druhá, která je náročnější.

Když jdeme po první, tak zraňujeme lidi kolem sebe aniž bychom si to uvědomovali, ale později toho litujeme.

Když jdeme po druhé tak se zraňujeme sami svými činy, ale po nějakém čase se to všechno obrátí v dobré...

Ale jen málo lidí kráčí po druhé cestě...

věřím

Věřím, že kdybys spatřil usychající květinu, pokropil bys ji kapičkami vlastní krve, jen aby neuvadla.
Věřím, že kdybys spatřil utrápeného motýla, který by již nemohl vzlétnout k nebesům, z vlastních vlasů bys mu spletl nová křídla.
Věřím, že kdybys spatřil mrak, klesající tíhou dešťových kapek k zemi, vlastníma rukama bys ho pozvedl do výšin.
Věřím, že kdybys spatřil v očích svých blízkých nenávist, všechnu tu zlobu bys vzal na svá bedra.
Věřím, že kdybys spatřil mě, utrápenou malou holku v jejichž plačících očích by nebylo víc než nenávist, mávl bys rukou a šel zachraňovat svět...

děkuji ti za vše...

Neděle… vkráčíš pomalu a tiše do místnosti plného strachu, ten strach se vloudil do každé části Tvého těla. Přistupuješ k nemocniční posteli, poklekneš tak, aby si mohla hladit tvář člověka, který pro Tebe tolik znamená. Mlčíš a přesto Tvůj vnitřní hlas mluví nejvíce, tolik se omlouvá člověku, kterého nejvíce obdivoval a vážil si jej. Přála sis mluvit nahlas, ale nešlo to, Tvůj hlas byl spoután strachem, bolestí, výčitkami k sobě samé,slzami.
...Byla jsem tou, co neustále opakovala, musíš bojovat, musíš věřit a přemůžeš tu zákeřnou nemoc. A Ty si mě poslouchala a bojovala si i přes ty strašlivé bolesti, aby jsi splnila přání jednoho sobce. Ten sobec měl strašlivý strach z prázdnoty, která přijde, až budeš muset opustit tento svět, který si tolik milovala i přes všechny ty překážky, které na Tvé cestě čekaly. Ten sobec měl strach, že už nikdy neuvidí ty nejlaskavějsí oči, že už nikdy nepocítí Tvé nejněžnější pohlazení a že už nikdy neuslyší Tvé rady, Tvůj smích... Tolik se bál toho slůvka „ nikdy“, které se zmítalo v ovzduší a každým dnem doléhalo silněji k jeho uším, a tak se snažil nevšímat bolesti v Tvém pohledu, samozřejmě ten sobec vnímal Tvou bolest, trápil se pro ni, ale stále věřil,že je možné tu zákeřnou nemoc porazit, a tak Tě neustále prosil o zničující boj.
... ale v tu neděli to by jiné, ta bolest v její tváři byla příliš zdrcující, mlčky jsem se omlouvala za svou sobeckost a můj vnitřní hlas opakoval, prosím, už to vzdej, už nemohu vidět Tvé utrpení a tu ukrutnou bolest v Tvé tváři, teď už vím, že vzdát se neznamená prohrát, že se nedá bojovat proti osudu, že se s ním člověk musí smířit.
...Druhý den ráno zazvoněl telefon, hovor plný slz bez jediného slova, věděla jsem, že odešel člověk, který pro mě tolik znamenal, který byl a navždy zůstane mým největším vzorem, kterého navždy budu obdivovat a nosit ve svém srdci. To Ty si mě naučila, že na zlé slovo zabere slovo laskavé, že se člověk musí naučit odpouštět, protože nikdy nezná celou pravdu, že se člověk musí naučit prožívat i ty nejmenší radosti všedních dnů, vážit si každého dne, kdy může být se svými nejbližšími, a obdarovávat je svými úsměvy a svou přítomností. Ti,kteří Tě neznali, by možná řekli, že jsi byla obyčejným člověkem, ale pro mě jsi byla a navždy zůstaneš jedinečná a teď už nemám strach ze slova „nikdy“, nahradilo ho jiné slovo. Navždy si uchovám vzpomínky na Tebe, vždy když vstoupím do míst, kde jsme kdysi byly spolu, ucítím Tvou blízkost a vím, že jednou svým dětem budu vyprávět o jedinečné ženě, která věděla, co je v životě nejdůležitější a podle toho žila. Nevím, kde teď jsi, ale já stále cítím Tvou blízkost a tak to snad bude po celý můj život...

30.Září 2007

Prokletí..

Už zase je to to další odporné ráno kdy mám kruhy pod očima a ještě mi z očí kapou slzičky..zase jsem se probudila ze špatného snu... z mého polštéře by se ty slzy mohli ždímat.. sakra..já už nechci..nechci být taková co všechno ví dřív než ostatní... bože proč?.. Ted mám zase ztratit další duši velmi blízkou mého srdce..ostatní ještě nevedí co se s ní stane..proč já to zas vim dopředu.proč se mi to zase zdá co se stane..proč sem tak prokletá?.. sedám si do rohu postele.. ne, nejsem emo. nemyselte si, jenom, potřebuju mít klid a bejt sama.. co dělat, jak tomu zabránit?.. nevím, sem zmatená..venku prší.jako kdyby i počasí vedělo jak se cítím..slzičky deště se kutálí po okně a padají na parapet....jak se asi ted má Ona.. Ona.. ta která tu mezi náma už brzo nebude.. co asi dělá.. musím jí vidět..když to nejde.nedovolí mi to... nesmím už jí vidět.. nesmím, rozbrečela bych se nad ní ,a Ona by to vycítila, že něco není v pořádku,že se něco děje... utíkám do temného tunelu uvnitř mé duše.. co se stane dál... kdo bude další duše v mých snech?.. bojím se usnout,každou nocí....

17.Září 2007

Kelly Clarkson.

moc hezká písnička..nemuzu za to,..ale msuim jísem dát...

http://mp3s.nadruhou.net/down.php?co=kelly-clarkson-breakaway-2784

Grew up in a small town
And when the rain would fall down
I´d just stare out my window
Dreaming of what could be
And if I´d end up happy
I would pray (I would pray)

Trying hard to reach out
But when I tried to speak out
Felt like no one could hear me
Wanted to belong here
But something felt so wrong here
So I prayed I could break away

[Chorus:]
I´ll spread my wings and I´ll learn how to fly
I´ll do what it takes til´ I touch the sky
I´ll make a wish
Take a chance
Make a change
And breakaway
Out of the darkness and into the sun
But I won´t forget all the ones that I love
I´ll take a risk
Take a chance
Make a change
And breakaway

Wanna feel the warm breeze
Sleep under a palm tree
Feel the rush of the ocean
Get onboard a fast train
Travel on a jet plane, far away (I will)
And breakaway

[Chorus]

Buildings with a hundred floors
Swinging around revolving doors
Maybe I don´t know where they´ll take me but
Gotta keep moving on, moving on
Fly away, breakaway
I´ll spread my wings
And I´ll learn how to fly
Though it´s not easy to tell you goodbye
I gotta take a risk
Take a chance
Make a change
And breakaway
Out of the darkness and into the sun
But I won´t forget the place I come from
I gotta take a risk
Take a chance
Make a change
And breakaway, breakaway, breakaway

04.Září 2007

Fráze dělaj divy..

  • zkuste říci: "tak já tu dnes zůstanu déle, a dodělám to"

místo: "a jak to mám do prdele asi stihnout?"

  • zkuste říci: "nejsem si jist(a),zda je to vůbec možné"

místo: "nezájem,seru na to"

  • zkuste říci: "opravdu?"

místo: "no ty si snad ze mě děláš prdel!"

  • zkuste říci: "domnívám se,že to takhle asi nepůjde"

místo: "to je na hovno"

  • zkuste říci: "promiň, chtěl(a) ses na něco zeptat?" 

místo: "polib mi a neotravuj!"

  • zkuste říci: "kolega bohužel není z nejbystřejších" 

místo: "většího debila jsem fakt neviděl"

  • zkuste říci: "kolegyně se pravděpodobně dopustila drobné chybičky"

místo: "ta kráva pitomá to už zase zkurvila"

  • zkuste říci: "zdá se že jsi vyjímka z přísloví "ve zdravém těle zdraví duch""

místo: "ty to máš v tý palici úplně vypatlaný

  • zkuste říci: "snad by bylo lepší,kdyby ses tak zbytečně nerozčiloval"

místo: "...aby si se z toho neposral,blbečku"

  • zkuste říci: "domnívám se,že to není zrovna nejlepší řešení"

místo: "kterej blbec to zase vymyslel"

  • zkuste říci: "asi bych potřeboval(a) pár minut nerušeného soukromí"

místo: "táhněte všichni do prdele"

  • zkuste říci: "dnes zřejmě nemám svůj nejlepší den"

místo: "dneska se mi všechno sere pod rukama!"

  • zkuste říci: "k tomu bychom si asi měli sednout"

místo: "zase zasraná porada!"

  • zkuste říci: "domnívám se,že můj plat neodpovídá mému pracovnímu nasazení"

místo: "za to hovno,co tady beru,se na to můžu akorát zvysoka vysrat!"

Tak tohle stojí za to si přečíst

Manželský pár z Minneapolis se rozhodl odletět na Floridu,aby se vyhnul obzvlášť studené zimě doma.Manželka potřebovala v zaměstnání dokončit ještě nějaký úkol,a tak se rozhodli,že manžel poletí ve středu a jeho žena jej bude následovat až příští den.Manžel po příletu do Miami v hotelu zjistil,že má ve svém apartmá k dispozici i počítač s internetovým připojením.Rozhodl se tedy poslat manželce e-mail.Při psaní adresy ale vynechal jedno písmenko,chybu nepostřehl a e-mail tak odeslal na špatnou adresu.Mezitím,kdesi v Houstonu, se vracela jedna žena z pohřbu zesnulého manžela.Její choť byl po mnoho let významný činitel a tudíž přišlo velké množství kondolencí včetně i e-mailem.Vdova se rozhodla poštu přečíst a už po přečtení prvního e-mailu hlasitě vykřikla a v mdlobách se sesunula k zemi.Výkřik zaslechl její syn,vběhl do místnosti,uviděl matku ležící na zemi a na stole běžící počítač.Na monitoru pak četl následující:

Komu: Mé milované ženušce
Predmet: Jsem na místě

 Vím, že budeš mým e-mailem překvapena. Tady totiž jsou počítače taky a já
ti tedy můžu o sobě poslat zprávu. Právě jsem dorazil a jak vidím, vše je
tu připravené i pro tvůj zítřejší příchod. Moc se těším, až tě zase uvidím!
Doufám, že tvá cesta sem bude stejně bezproblémová jako byla ta moje.


Tvuj milující manžel
P.S.- Tady dole je opravdu horko.

28.Srpen 2007

Láska a nenávist maj k sobě ohromě blízko..

Ano,je to tak..jeden den někoho nenávidíme  apak si uvědomíme že ho vlastně milujeme a nemuzeme bez něj žít ..stejný je to i naopak milujeme člověka bez ktereho nechceme dát ani ranu a během jednohodne,hodiny,minuty ho začnem nanejí nenávidět..neni tojenom o lásce, je to i o přátelství, a vztazích jako takových...a proto zas muj chorej mozek vymyslel jednu povídku........

Markéta byla docela štastná dívka,.. bydlela se svoji babičkou v malé vesničce, kde měla pár přátel... a téže nepřátel..Jednoho nde když přišla do školy, zjistila že zase její místo okupuje jeden protivný, pitomý kluk, kterej bohužel bydlel i ve vesnici vedle ní. okamžitě k lavici přišla a začala nadávat at okamzite vypadne z toho jejího místa...samozdřejě jako kdyby to nebyl správnej pitomeček..měl ještě pár svejch flegmatickejch poznámek ..ale pak se ráčil zvednout a odešel...Vedle markéty si sedla její nejlepší kamarádka Lucka....,,chápeš toho idiota? O co se jako snaží?" zeptala se markéta..,,hele fakt nevim, asi mu dělá dobře když se čílíš..zkus bejt chvilku v klidu"... Markéta se zamyslí a pak nakonec usoudí že to neni špatnej nápad...Pár dní ho, sice ztěží, ignoruje..a...povedlo se, po třetim dni si jí přestane všímat taky..mno díkybohu...,,díky luci" prohodi Markéta.. a lucka se na ní jenom pousměje...Všechno klape až do té doby než Markétiná babička uspořádá oslavu svejch 70.narozenin, samozdřejmě že Jakub,kterej bydlí hned vedle nesmí chybět....přijde i docela slušně oblečený spolu s rodiči a kouká tak mile....Markéta si pomyslí že se třeba změnil.....ale omyl byl pravodu,jen co se od něj rodiče odpoutali začal zas dělat naschváli, komu jinému než Markétě, nejdříve ji pochválil oblečení a vzápětí jí polil její nejrásnější šaty vínem...Markéta uplně naštvaná odchází do pokoje... ale Jakub je neodbytný a jde za ní..,,co ještě chceš ty pitomče?" táže se ho markéta když vlezedo pokoje...Jakub nasadí smutnej výraz..,,Promin to jsem nechtěl.." ,,Neomlouvej se a radši vypadni idiote..nenávidím tě víš to?" jakub k ní přijde blíž a jen řekne ,,A já tě miluju" v tu chvíli v markétě uplně všechno ztuhne ,,Další blbej vtípek,tenhle se ti fakt nepovedl" prohlásí makéta, mezitim k ní Jakub přijde blíž, a blíž...až se začnou líbat..Líbá opravdu krásně to se musí uznat..líbaj se tam hodiny a hodiny.. než je ovšem začne schánět Markétina babička a rodiče Jakuba..když přijdou na to že jsou spolu v pokoji,  tak se jen pousmějí a radši odejdou...pak si jen povídaj o tom,že myslely že se nemaj rádi....

27.Červenec 2007

osud...

Zvony se rozezněly, jednou zas špatnej den pomyslí si Annie,dneska měla její babička pohřeb,nic veselýho, spousty ubrečenejch lidí seděj na lavicích a poslouchaj písničky a vzpomínaj na člověka kterej už mezi nima není,..Připomělo mi to všechny chvilky co jsem prožila u babičky, zavzpomíná Annie..to byly časy, a ted už je všechno pryč..

Po pohřbu se všichni zpakujou a jdou na pohřební hostinu, Annie radši vypadne ven, kde sedí se svým psem a kočkou..je to na nic pomyslí si, všechno je na prd..hladí si zvířata,popíjí pivoa pak k ní přijde její jeden vzdálenej příbuznej.v celku v pohodě kluk,pěknej...je mu asi 26, ví že je to moc,ale přesto se jí líbí..už od první chvíle co ho spatřila měl v sobě cosi..co jí na něm tak přitahovalo..Nikdy se spolu moc nebavili,krom prostoduchého ahoj nebo čau si nic moc neřekli..Ale ted za ní přišel, sám od sebe a zeptal se co tam dělá tak sama..začali si povídat, o všem možném a Annie si uvědomila že je to vlastně i docela fajn den..

Po chvilce vyrazila na procházku se svým psem aby si vyčistila hlavu.. On se nabídl že pujde s ní, a tak šli..celou cestu si povídali o všem..možném i nemožném,..škoda že jsem an to nepřišla dřív uvědomí si Annie, měla jsem možnost dát se s ním do řeči..ale nějak to nešlo...

Došli až k jedné lávce uprostřed paloučku,obklopenou lesem,pod niam krásně šumel potuček..byl tam klid a ticho..jentak tam chviličku seděi a mlčeli..oba zamyšlení nad tím co bude ted..až pak On prohodil.. že Annie je hrozně krásná holka a usmál se...Annie se jen azčervenala a dodala že se na ní ještě asi nidky pořádně nepodíval .V tu chvíli se zadívali sobě do očí, pohled byl tak dlouhý a hluboký...Annie si všimla že má hrozně krásný oči...a ty jejich oči se přibližovali a přibližovali, blíž a blíž k sobě..byli tak blízko...a najednou mezi ně vlítnul Annienin pes a štouchal do ní že by chtěl nákej pamlsek, byl zyvklej že ho venku odměnuje...

Chvilku tam ještě mlčky sedeli..občas se jeden nebo druhej nadechl,že by něco prohodili, ale zas stichli..stromy okolo krásně šuměli a vlnky vody poskakovali and kamínkama jak malé žabky..foukal příjemný teplý vánek a v dálce si hrál pes..a oni?..byli oba zahloubaný a koukali jakt y vlnky ubíhaj..

Až anjednou Annie prohodila..promin...On se na ní jen tak zadíval a řek že spíš on by se měl omluvit..a pak..zas ten hluboký pohled...a tentokrát už nebránilo nic tomu,aby se políbili..líbali se snad věčnost, jejich polibek byl tak vášnivý a hluboký..ani jeden zatím nic takového nezažili,aby v tom polibku bylo tolik vášně...Tohel nejde uvědomí si Annie a odtrhne se z jeho náruče..prostě to nejde..nemuzem..ani jeden...On jí jen přitaká a radši se zvednou a jdou zase zpátky a kyždý si s sebou nese to ejjich malévelké tajemství...

26.Červenec 2007

Welcome to my life

tak tahle písnička mě vžycky dostane do pohody...

http://mp3s.nadruhou.net/down.php?co=simple-plan-welcome-to-my-live-130f 

 

Do you ever feel like breaking down?
Do you ever feel out of place?
Like somehow you just don´t belong
And no one understands you
Do you ever wanna runaway?
Do you lock yourself in your room?
With the radio on turned up so loud
That no one hears you screaming

No you don´t know what it´s like
When nothing feels all right
You don´t know what it´s like
To be like me

To be hurt
To feel lost
To be left out in the dark
To be kicked when you´re down
To feel like you´ve been pushed around
To be on the edge of breaking down
And no one´s there to save you
No you don´t know what it´s like
Welcome to my life

Do you wanna be somebody else?
Are you sick of feeling so left out?
Are you desperate to find something more?
Before your life is over
Are you stuck inside a world you hate?
Are you sick of everyone around?
With their big fake smiles and stupid lies
While deep inside you´re bleeding

No you don´t know what it´s like
When nothing feels all right
You don´t know what it´s like
To be like me

No one ever lied straight to your face
No one ever stabbed you in the back
You might think I´m happy but I´m not gonna be okay
Everybody always gave you what you wanted
Never had to work it was always there
You don´t know what it´s like, what it´s like



23.Červenec 2007

3 doors down

dokonalá písnička.....  http://file004.mylivepage.com/chunk4/305619/193/3%20doors%20down%20-%20let%20me%20go.mp3?2999013778 

One more kiss could be the best thing
But one more lie could be the worst
And all these thoughts are never resting
And you´re not something I deserve

In my head there´s only you now
This world falls on me
In this world there´s real and make believe
And this seems real to me

[Chorus]
You love me but you don´t know who I am
I´m torn between this life I lead and where I stand
And you love me but you don´t know who I am
So let me go
Let me go

I dream ahead to what I hope for
And I turn my back on loving you
How can this love be a good thing
When I know what I´m goin through

And no matter how hard I try
I can´t escape these things inside I know
I knowww..
When all the pieces fall apart
You will be the only one who knows
Who knows

[Chorus]
You love me but you don´t know who I am
I´m torn between this life I lead and where I stand
And you love me but you don´t know Who I am
So let me go
Just let me go

And you love me but you don´t
You love me but you don´t
You love me but you don´t know who I am
And you love me but you don´t
You love me but you don´t
You love me but you don´t know me

22.Červenec 2007

nothing or something

Je půl desáté večer a už se skoro setmělo...Procházím se po asfaltové cestě a koukám na oblohu kde se začínají objevovat první hvězdičky a nádherně svítí měsíc..Kolem mě šumí krásně les a v poli cvrlikají cvrčci..krásný letní teplý vánek mi fouká od vlasů..a já se cítím naplněná a zároveň prázdná, cítím se jak bílá a černá,jsem štastná a zároveň smutná,nevím jestli mám plakat nebo se smát, jsem mezi nebem a zemí..nevím co si mám myslet nebo cítit..uvnitř mé hlavy je chaos a zároveň prázdno..moje myšlenky utíkaj do neznáma...Ale přesto všechno přemejšlim o životě..jak je nespravedlivej a zároveň hrozně krásnej..Když se mě někdo zeptá jak se mám, odpovím mu že ani nevím...lidi si říkaj jak někdo nemůže vědět jak se má...ale já prostě nevím...Jdu dál po asfaltové cestičce...bloudím tu jak ztracená bludička..v dálce slyším jak si děti z tábora zpívají trampské písně..je v nich tolik spokojení,tak ráda bych tam ted seděla s nima, a chtěla zapomenout na to špatný, a myslet jenom na to dobrý...jinak nikde nic...všude prázdno...sem tam slyším sovu jak houká..a jdu dál..moje myšlenky sou čím dál tím složitější a čím dál tim prázdnější....Kdo mi pomůže a vysvobodí mě tady odsud?..kdo mi podá pomocnou ruku, a řekne pojd bude to fajn?kdo?...sama nevím...

14.Červenec 2007

Vzpomínám

Vzpomínám na tebe jak se směješ

Vzpomínám na to, jak mě hřeješ

Hřeješ mě u srdce i na duši

A já cítím tvoji lásku

Jsme jak dva černoší

Co chtějí jet na Aljašku

Všichni říkají co bude až se rozejdem

Ale proč by jsme to dělali,vždyt se milujem

Ostatní jenom záviděj

Záviděj naši lásku až za hrob

A vzniká v nich beznaděj

Když se rozejdem,budem jak brambor a škrob

Budem jak chesseburger bez kečupu

Budem jak rána bez strupu

Proto vzpomínám na ty doby

Byli jsme zdraví a bez choroby

Tak proč muselo se to stát?
Proč teď musím jenom vzpomínat?

 

 

13.Červenec 2007

Mezi nebem a zemí

Dva rozdílné životy,na zemi a na nebi.Každý je má,ne ale všichni si ten druhý připouštějí. Vzpomeňte si..zdál se vám někdy sen, který jste si dlouho pamatovali,ba se dokonce splnil? Myslím,že každýmu už se něco podobného přihodilo-ano to je ¨život na nebi alias vysněný život.

Někdo žije jenom realitou a tento vysněný život nemá rád...nevěří..toť vše.Někdo zas chce žít jen tenhle vysněný život.Tito lidé jsou často myšlenkama,,někde jinde"-v nebi. Vrací se tam rádi,je jim tam dobře. Řěkněme ,že normální člověk žije tak někde mezi ,mezi nebem a zemí.Žïje normální život,ale občas se zasní,ano,to snad každý nad myšlenkou ,,kdyby..."

Také se stává, že jak jdeme mezi těmito dvěma životy..tak se občas protnou, bod kdy to , co se nám zdálo se stane nebo to co se nám stalo se nám zdá..tojen občas takto uniknou nějakou skulinkou myšlenky pro ,,zpestření" života.

Občas nám tento vysněný život pomůže vrátit se do minulosti,vzpomínáme na veselé události při kterých se usmíváme i na ty smutné a poté pak pláčeme.

Zasnit se můžeme kdekoliv,doma,ve škole, v práci,venku třeba na koukání na oblohu,ve dne i v noci..Je to jedno hlavně tady jde o pocit..Pocitkterý chceme zažít, přivolat nebo vrátit.Jde jenom a jakési duševní naplnění.A proto ty naše emoce..život je také o tomhle..

02.Červenec 2007

Prázdniny

..Konečně jsou tady, ..tenhle rok mi utek docela rychle a hlavně sem poznala spoustu novejch a zajímavejch lidí, a sem ráda...zjistila jsem spoutu novejch věcí a možností..a zažila sem opravdu nezapomenutelné chvilky..no prostě paráda, tenhle školní rok skončil, jsem ráda že jsem na škole kam chodím zůstala,ale taky mě mrzí že odcházej lidi na kterejch mi celkem záleželo..ale život musí jít dál a nesmí se truchlit, řídím se ictátem z petra pana-mysli na hezký věci a pak budeš lítat, je to pravda, teda aspon to vždycky pusobilo když byl člověk zhulenej,ale o tom atdy radši pomlčíme,takže tohle budou určitě skvělí prázdniny plný novejch a novejch příběhu, historek...a hlavně těch nejlepších hlášek.. .ani nevím, proč to zas zapisuju sem..potřebuju to prostě někam napsat, doufám že moc lidí si tohle číst nebude, byl by to hroznej provar ..a i kdyby tak člověk žije jenom jednou...

24.Červen 2007

roztáhnout křídla a vzlétnout

Roztáhnu křídla a vzlétnu.

A vítr mi rozcuchá vlasy
a let bude dlouhý a skvělý,
z výšky světa všechny krásy
/co dřív mé oči neviděly/
spatřím....
...mnohokrát přijde snad pád
však už vím...
....a věřím...že dokážu i vstát.

Můžu být smutná,
můžu být šťastná,
můžu být veselá,
možná i krásná,
můžu být hloupá
můžu být stará
můžu být ztřeštěná
můžu být.

pitomost..

Pitomosti denně provádím,
že jich bylo dost, to netajím.
Občas toho dokonce lituju,
zasáhne mě nevyzpytatelná rána osudu.
Mě nezbyde nic jiného,
než vyhledat dotyčného
a omluvit se mu.
Za pitomosti se holt platí...

22.Červen 2007

skvělá písnička..

..co mě vždycky dostane do pohody ..alanis morissette

 http://mp3s.nadruhou.net/down.php?co=alanis-morissette-ironic-d41d

An old man turned ninety-eight
He won the lottery and died the next day
It´s a black fly in your Chardonnay
It´s a death row pardon two minutes too late
And isn´t it ironic...dontcha think

It´s like rain on your wedding day
It´s a free ride when you´ve already paid
It´s the good advice that you just didn´t take
Who would´ve thought...it figures

Mr. Play It Safe was afraid to fly
He packed his suitcase and kissed his kids goodbye
He waited his whole damn life to take that flight
And as the plane crashed down he thought
"Well isn´t this nice..."
And isn´t it ironic...dontcha think

It´s like rain on your wedding day
It´s a free ride when you´ve already paid
It´s the good advice that you just didn´t take
Who would´ve thought...it figures

Well life has a funny way of sneaking up on you
When you think everything´s okay and everything´s going right
And life has a funny way of helping you out when
You think everything´s gone wrong and everything blows up
In your face

A traffic jam when you´re already late
A no-smoking sign on your cigarette break
It´s like ten thousand spoons when all you need is a knife
It´s meeting the man of my dreams
And then meeting his beautiful wife
And isn´t it ironic...dontcha think
A little too ironic...and yeah I really do think...

It´s like rain on your wedding day
It´s a free ride when you´ve already paid
It´s the good advice that you just didn´t take
Who would´ve thought...it figures

Life has a funny way of sneaking up on you
Life has a funny, funny way of helping you out
Helping you out

19.Červen 2007

povídka v dešti...

,,No bezva, venku je krásně..jdeme ven!" radostně zavelým a podívám se na Astu..Ta jenom se nadzvihne z pelechu a podívá se na mě smutnejma očima jakoby mi chtěla říct ,,si děláš srandu,ne? ted v dešti?..nikam nejdu.."..,,No tak tedy já půjdu sama" odvětím ji a vidím jak se na mě usmála,jako kdyby chtěla říct,,dík"...

Vyjdu ven a všude krásně prší,kapky deště mi padaj do vlasů a já se při tom cejtim tak skvěle. Pozoruji ostatní lidi..Buď spěchají a snaží se vyhybat kapkám deště, nebo pod deštníkem kráči někam na zastávku..taky tu běhají s igelitkou na hlavě a nadávají že je hnusné počasí..a taky na mě všichni koukaj jak na blázna co se prochází v žabkách v dešti..Nu co,ale mě to nevadí, usmívám se.

Zastavím se a čekám až přejedou auta aybch mohla přejít,najednou mi kdosi přikreje rukama oči...sakra kdo to je...otočím se a tam stojí skoro ten nejhezčí kluk jakýho sem kdy v životě viděla..hrozně se mi klepou kolena,asi se mi uplne podlomej...Bože to není možný to je snad jenom sen,..má dokonalý modrošedivý oči,  jeho rty...a ta bradka, je krásnej...a usmívá se...a na mě..nechápu ted nic...Vim jen to že je hrozně moc sladej a má na krku korálky,zbožňuju kluky co nosej korálky,..ted jen cejtím jeho vůni..je krásná..  a jak je zmoklej tak je ještě hezčí., vubec nevim co se deje,sleduju jenom ty jeho krásný oči, přibližujou se blíž a blíž.....následuje něžný polibek,a já zas cejtim tisíce motýlku v břiše...zavírám oči a ten pocit, ten je nevyměnitelný,on tak skvěle líbá..a najednou, otevřela sem oči a on nikde, ..že by to byl haluz,ne to nemuze bejt haluz.....

.Najednou slyším sanitku jak houká, sakra co se děje, začíná mě bolet hlava a v hlavě slyším zvuky ??,,Srazilo jí auto, v tom dešti ho nemohla vubec vidět" ,,nemá u sebe žádné doklady a zatím je v bezvědomí" ,,počkat probouzí se"...,,Slečno bolí vás něco?" kouká na mě jakási sestra..já jen zažbleptnu ,,jenom trochu hlava"..a ona mi jen odvětí že to bude v pořádku.. ještě se zmůžu na větu co se stalo a sestřička jenom že mě srazilo auto a jakejsi mladík zavolal sanitku.. vim že ej to pitomý ale ptám se ještě jestli nevědí kde je ,,Tak to bohužel nevím, s námi sanitkou nejel"..pomyslí si , hm škoda...

Ležím už na nemocničním pokoji a najendou někdo klepe na dveře..kdo to může být..a ona sestra a za ní je ten kluk z toho snu, co ten tu dělá?,,že bych zas spala?, ..tady je ten mladík co vás zachránil" řekne sestra a jen tiše zmízí...,,ahoj" řeknu a nahodím muj nic neříkající úsměv..Ty vade on mi nese kytku, no tedy ,,To je pro tebe, chtěl jsem zjistit jestli si v pořádku"..,,děkuju,moc,fakt to máš u mě, mimochodem jak se vlastně jmenuješ?" ,,Mikel, a ty?",,Pěkný jméno....ehm,já jsem Phoebe" a zas nahodím svůj připitomělej úsměv?,,Moc krásné jméno,přímo se na tebe hodí"..ted se začervenám a jen kváknu,,díky,si milej"..,,Srazilo tě auto, a upadla si do bezvědomí,snažil jsem se tě oživit, protože sem cejtil vinu že jak sem tě docela dlouhou dobu pozoroval neodchytil dřív.."..a zase muj připitomělej úsměv,jen mi došlo že jak se mi zdálo že mě líbá,tak se mě vlastně snažil oživit...,,Odkud vlastně jsi?" vypadne ze mě první rozumná věta..,,Bydlím na stejnym sídlišti jako ty,ale ne moc dlouho"..,,no to vim že kdyby si tam bydlel dýl,že bych si tě určitě všimla" nj,a samossebou nahodim zas ten muj usmev ,,mas moc krasnej usměv" dodá a jájen ztuhnu,fakt nevim co mám říkat protoze mi srdce buší jak o závod ...

Po dvouhodinovém povídání vim o něm skoro všechno, je tak dokonalej,milej vtipnej,hezkej,...a navíc pořád si spolu máme co říct...já si ymslim žejenom čekám na to až se zas probudim,protože tohle neni normální..

Už mě pustili z nemocnice,a sedím doma,poslochám svoji oblíbenou písničku od Alanis Morissete-Ironic, a jen si všechno přehrávám v hlavě...Mikel je tak,tak. nevim co,jak sen...17 let jsem snila o takovymhle klukovi,a najednou je tady,nemuzu to porad pochopit..ale budu to brát jako osud,on je jako muj andel stražnej, je to fakt moc hezký...Ted si vzpomenu na to že v tom spěchu jsem si zapoměla říct o jeho telefoní číslo,ach ne...co ted?

.

 

Tahle povídka nemá konec, je jako sen, rozlyne se když čekáš jak to dopadne...

17.Červen 2007

čas....

Zamysleme se nad tím,co je to vlastně čas:Sou to vlastně jenom ručičky hodin které běží dál a my stárneme..jsou to jenom minuty,kdy zažijeme něco co už nikdy,každá vtřeřina je výjmečná .jenom tím že už se nikdy nebude opakovat..čas běží dál, nejde zastavit. Kolikrát si řikáme,že kdyby jsme tenkrát udělali něco takhle,mohlo to dopadnout jinak..,ale čas nedopustí aby jsme to někdy měnili..je krutej,ale zároveň i spravedlivej..neumí lhát..říká jenom pravdu, a i kdyby jsme nechtěli a nechceme aby byl s náma,tak bude...nikdy se ho nezbavíme, bude nás dohánět,předbíhat..často i my budem utíkat před ním...stejně mu nikdy neutečeme...čas nás pohltí...a proto užívejte si každé nanosekundy svého života,protože už se nikdy nevrátí,žijte přítomností,nikoli minulostí či budoucností...rozhodujte se třeba i spontáně...máte to jedno,víte,kolikrát budete stát v životě na rozcestí..častokrát...a hlavně nezapomínejte myslet na druhé,..rodinu,přátelé,lásky...jinak pro vás tento žiovot jen s ručičkami hodin bude nudný

12.Červen 2007

zázraky se dějí

No tak sem zjistila že moje návyková látka je psaní, psaní úvah povídek atd..hrozně mě to baví, vim že jsem cvok,ale nevadí...Inu, tahle úvaha na téma zázraky,ano,zázraky,do týhle chvíle jsem si myslela že se nedějou žádný takový překvápka příjemný..ale..dějou..i když je třeba nevidíte..tak se dějou,mrzí mě že občas tyto malinké a drobné zázraky přehlížím, zaslepená smutkem či záští,přehlížím že je taky na tomhle světě někdo,pro koho něco znamenám,pro koho taky existuju, jo,asi jsem to do týhle doby přehlížela, spíš ani sama sem nechtěla existovat, nechtěla žít na plno,ale ted zjištujiže jsem udělala velikou chybu, nebudu toho litovat,jelikož bych zas přehlédla tyto malé zázraky,..a co myslím zázrakem..třeba úsměv, ne úsměv od kamaráda nebo rodiny, úsměv od někoho,koho znáš,ale nevnímáš, nevnímáš jeho život, do té doby než se usměje, ..Jo je to asi hovadina,ale zamysleme se nad tím..stačí pomocná ruka,pohled,a svět je hned jinačí..konečně otevírám oči..konečně se moje říše snů,ve které jsem doposud žila začíná protínat s realitou,konečně padám k zemi..a kdo mě přitáh z těch nebes na zem...asi ten úsměv. stačí jediný, a je to hnedka jiný,kdo to nezažil tak mě nepochopí,kdo to zažil,tak si asi bude řikat co ta holka tady plácá za nesmysly...pro někoho nesmysl, pro jiného zázrak..pro mě..zázrak...=)

11.Červen 2007

lidem..

Nj,místo toho,abych se tu učila na všechny písemky co píšem, ťukám do klávesnice a smolim další moji primitivní úvahu,ani nevím o čem..stejně to skončí u lásky jako skoro všechny moje úvahy, nebo smrtí, či spásou,nevím,..Každopádně jak tu 16 a půl let bloudím po tomhle světě..přemýšlím(taky někdy)..přemýšlím o životě, o smrti, o lásce a nenávisti,štestí a smůle,a o bílé a černé...je to zvláštní,psát jen tak do větru pár písmen,slabik,řádků,odstavců..stránek...a při tom vlastně o ničem..tahle úvaha je první zamyšlená úvaha..o tom jaký je svět,jací jsou lidé,jaký je život, a jaká vlastně sem já.Ano jaká vlastně sem,co sem zač a kde jsem se vzala..co tu vůbec dělám...ale já to přeci vím, snažím se,bohužel marně a zbytečně,ale snažím se pomoci,komu?..lidem a taky sama sobě..pomoci si,možná ke štěstí..k lásce..ale jak tak zjištuji, nejde to, chodím pořád ve stejné kolotoči,pořád se stejně točí a motá,.Třeba škola-pořád dokola se učím,píšu písemky,jsem zkoušená,přestává mě to bavit,Láska-pořád dokola se zamilováváma a pak zklamáním truchlím a zas zamilovávám do jiných,tohle už mě taky přestává bavit,Přátelé-pořád dokola řešim jejich problémy že ani na ty svoje nemám čas,pořád dokola je tahám z bryndy,a to už mě tuplem nebaví,ano,říkáte sice o mě jak sem hodná a milá,atd...ale myslíte někod na mě vůbec?..Uvažujete někdy nad tím,jak se mám? co dělám?..krom toho že to řeknete či napíšete..cítíteto taky tak?.zajímám vás?..Odpověd je asi jasná..ne..Ne že by jste byli sobci,ale moji maličkost trocha přehlížíte že bloudí na tom širém světě,ano,sem tu taky já...Mám taky problémy,ale vy je přehlížíte,tak co mám dělat..jsem neštastná...i když všem říkám jak jsem štastná,tak mi pořád něco chybí k odkonalosti..asi,asi je to zase ta láska,..ten pocit,někoho mít, někoho obejmout, být v něčí náruči,říkáte si ,že sem asi cvok..jo,já vám nikdy neřikala že jsem normální..ale co s tim...Nejsem žádnej sebevrah,abych tu uvažovala o vraždě, to ne,ale jen uvažuju, co by bylo,kdybych zmizela,zmizela z vašeho života,pokud by jste si toho stačili všimnout..myslím že asi moc ne, a ten kdo by si toho všimnul, tak toho mám ráda, toho,kterýmu na mě záleží,který mě pochopí,podrží,uklidní..vím,je to nemožné,..ale přeci jen..je to můj sen....

láska...

Láska-pro někoho štěstí,pro někoho bolest,pro druhého radost.Pro mě vždycky jenom zlamání,tisíce probrečených nocí a stovky snů bez konců...Černý anděl s polámaným křídlem zase o kousek blíž,v zrcadle se zjevuje princezna smrti.Bojí se pravdy,ať je jakákoliv,hledá a nenajde svůj cíl.Courá se světem zlomených snů a naivních představ,zmítá se ve zmateném poutě lásky.Nevidí,neslyší,nežije...jen existuje.Láska.Pro někoho nejkrásnější cit na světě,pro jiného krutá pravda.Polibek.Pro někoho nejkrásnější okamžik,pro někoho zlomené srdce.Anděl je zase o něco blíž...Sám polámaný,s jedním křídlem.Hledá pomoc,nemůže vzlétnout.A ví,že už nemá naději.Kvůli neštěstí druhého se bude topit v slzách,dlouhé černé šaty pokryjí ledovou zem.Konec jednoho zjevení,které ti chtělo pomoct.

jen tak úvaha...

Utápět se v slzách to fakt není můj životní sen. Tak proč se tak trápím? Snad pro lásku? Pro lásku k Tobě nebo nenávist k sobě? Chci vůbec žít? Ne, chci zemřít...vždyt smrt by byla tak osvobozující! Stačí jeden jediný pohled do tvých nádherných očí, které vyzařují tolik pohrdání když setkají se s mými a v té chvíli jako by mě probodlo snad tisíc nožů. Tolik to bolí...pomalu mě zabíjíš a ani o tom nevíš. Avšak i kdybys věděl, bude ti to jedno. Já prostě nepasuju do tvojeho života. Akorát nevím co mám dělat s tím, když já považuju Tebe za celý svůj život. Život bez Tebe je jako prázdná rakev. Třeba ji jednou naplním já sama...jednou, až to tady všecko definitivně zkončím...

10.Červen 2007

když se řekne láska

Láska je cit, láska je život, láska jsme my. Lásce vděčíme za svůj život. Je to ten nejkrásnější cit, jaký existuje. Dává vám sílu. Jste šťastni a v bezpečí. Ale co když je nešťastná???
To se Vám pak svět hroutí před očima a vy nemáte sílu to zastavit, a také to nechcete zastavit. Nechcete nic, dokonce ani žít. Říkají, že se najde jiný. Ale není to pravda. I když přijde další, vždy budete mít v srdci kus jeho, a ten mu bude patřit navždy. A proč všechny ty city? Je těžké pochopit, že to, co nás stvořilo, nás i ničí. A pak se ptáme PROČ? A najednou ti, co mluvili, umlknou. Nikdo nezná odpověď. Ale bez lásky by nebylo života. A možná se vrátí, říkáš si v duchu. Ano, možná. A ty, i když bude ve tvé mysli jiný, tajně budeš doufat a čekat. A proč? Protože miluješ. A kolik takových na Zemi je? Nevím, ale naučmeje to, a přežijeme. Láska je to, co nás drží při životě. A když je smutná, oplatí ti to dvojnásob. Jen mysli na toho človíčka, který je neznámo kde a kterého miluješ. Nepřestávej!!!

pocit samoty...

Tento pocit zdřejmě každý zná. Bohužel každý ho už minimálně jednou zažil. Je to takový nepříjemný pocit, kdy nemáte v danou chvíli nikoho, kdo by vás pohladil, objal, kdo by se na vás usmál, řekl vám pár vlídných slovíček...jste sami...myslíte na své přátelé. Ano, máte jich mnoho, ale nemáte tu svou drahou polovičku... Je možné, že se vám někdo líbí, ale je smutné, když ten človek vám ty city neopětuje, nebo když někdo miluje vás a vy jeho lásku nemůžete opětovat a víte, že on se tím trápí. Potřeba toho pocitu, kdy si jste jisti tím, že vás někdo miluje... Ten pocit, že i když si nepovídáte, nemluvíte a jen tak v objetí sedíte, tak víte, že vás to spolu baví a nenudíte se... Ten pocit, když nejste spolu a i přesto víte, že na vás někdo myslí, vzpomíná, touží po vás, po vašich polibcích, po vůni vaší voňavky, po vaší milé, vlídné a milující tváři, po vašem usměvu, který ho naplňuje jistotou. Ta potřeba je opravdu veliká. A když to nemáte, tak máte ten nepříjemný pocit, pocit samoty... V takové chvíli začnete přemýslet o tom, co děláte špatně, co byste měli změnit, ale stejně dojdete k závěru, že se nikdo nemůže změnit a že každý zůstává takový, jaký je. A je to tak nejlepší, protože i když někdy máte pocit, že vás nemůže mít nikdo rád takového, jaký jste, tak věřte tomu, že se najde človíček, který vás bude zbožňovat právě takového, jaký jste a nebude vás chtít měnit, budou se mu líbit vaše pohyby, úsměvy, vaše postava, vaše povaha, to, jak se v každé chvíli zachováte. Prostě vás bude milovat a vážit si vás. A potom už nebudete mít pocit samoty a budete šťastní, že nekoho máte a že cítíte lásku...

18.Květen 2007

no comment

Uprostřed rozkvetlé louky, plné neexistujících květů stála malá holčička.
Blonďaté vlásky jako jarní slunce.
Modré oči podobné andělským rouchům, mihotajících se na nebeské krajině.
Ústa červená jak luční máky, jež vykvetly s touhy po denním světle.

Stála bosa a vzhlížela ke slunci. Jako by vyhlížela anděly, jež by si s ní chtěli hrát na schovávanou. Bíle šaty lemovali její malé, drobné tělo. Tak křehké, jako je stéblo trávy v noční bouři.

Stála nehybně a tiše. Čekala. A dívala se stále vzhůru. Výraz v její tváři byl tak smutný. Tak nesmírně smutný. Až to bralo dech.
Slzy se mi draly do očí. Dívala jsem se na ni a ta bolest mě tolik svírala.
Chtěla jsem jít k ní a obejmout ji. Potěšit ji. Hrát si s ní a smazat tak ten její smutek.
Nemohla jsem.

Pak se stalo něco, co bylo tak neuvěřitelné.
To děvčátko se již nedívalo k nebeským výšinám.
Ono se dívalo na mne.
S takovou láskou si mě prohlížela, s takovým pochopením v očích, jako kdyby znala celou mou duši, můj život, mou mysl.
Slzy mi stékaly po tvářích. Nemohla jsem je zastavit. Nešlo to.

Dívali jsme si do očí a já pochopila, vše co mi svými pohledy říkala. Nemusela mluvit.
Pochopila jsem, že to děvče se smutkem v tváři znám. Znám ji tak dlouho. Jenom jsem na ní zapomněla. Jak jsem jen mohla. Zapomenout na takovou krásu, jež mi ona dala.

Pak odešla. Odešla s prvními ranními paprsky.
Odešla a já mám pocit, že si sebou vzala kus mé duše. Kus mého srdce. Kus mého života.

anděl

Nebe spadlo na zem a anděl sešel po obyčejných schodech, černých jak uhel a oprýskaných, jako by byly staré milióny let. Usmál se na mne, až se mi kolena podlomila. S úžasem jsem se ho zeptala, proč jde po těch starých oprýskaných schodech, když hned vedle má nádherné mramorové se sametem a zlatým zábradlím. Opět se na mě usmál a pak pravil: proč chodit po krásných schodech, které jsou dělány jen proto, aby se líbily každému na pohled a přitom za chvíli vymyslí někdo další schody a tady na ty se zapomene stejně, jako se zapomělo tady na ty. Co z toho tedy plyne, zeptala jsem se anděla, který mi svou moudrostí učaroval. Zamysli se nad tím, teprve až na to přijdeš sama, tak tehdy pochopíš, proč jsem šel po starých schodech a ne po těch nových...

17.Květen 2007

...

Nenávidět všechny růže
když ses jednou zranil o trn...

k

vzdávat se svých snů
když jeden z nich se nesplnil...

k

vzdát se všech svých proseb

když jedna z nich nebyla vyslyšena...

y

přestat usilovat
když jednou něco nevyšlo...
d
odsoudit všechny své přátele
když jeden z nich tě zradil...

z

přestat věřit v lásku
když tě někdo podvedl nebo tě nemiloval také...

g

zahodit všechny šance být šťastným
když jsi byl jednou nešťatný....

g

věřím, že když půjdeš svou vlastní cestou
budeš stále spokojený

č

pohádka o lásce..

Bylo, nebylo...
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
dobrá nálada, smutek, vědění... a kromě ostatních různých pocitů i láska.

Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova.
Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.

Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se:
"Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."

Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:
"Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já Tě, lásko, nemůžu vzít..." Odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla by si poškodit mou loď!"

Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem:
"Smutku, prosím, vezmi mě s sebou"
"Ach lásko, "řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."

Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.

Najednou řekl nějaký hlas:
"Pojď lásko, já Tě vezmu."
Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel.

Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění:
"Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas," odpovědělo vědění.

"Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?"
Vědění odpovědělo:
"Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."

16.Květen 2007

věci nejsou takové,jakými se zdají..

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v pokoji pro hosty. Místo toho byly ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl ptal udiveně proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají být."
Další noc si šli odpočinout do domu velmni nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla, co měli, řekli andělům, aby spali v jejich postelích, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát.
"První muž měl všechno, a tys mu pomohl." vyčítal.
"Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva," "Proč?!??"
"Věci nejsou takové, jakými se zdají," odpověděl starší anděl.
"Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít.
Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu jeho krávu...
Věci nejsou takové, jakými se zdají."

Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve Tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku.
Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!
Včerejšek je historie, zítřek tajemnství. Dnešek - přítomnost - je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu je neopakovatelná!

tohle je jenom pravda....

...

Nejsi tu. Vím to. Ale v mém srdci jsi zůstal. Věřím, že jsi teď mým strážným andělem. Třeba jsem pro tebe nikdy neznamenala to, co ty pro mě, ale s tím se dokážu smířit. Kéž by si mě hlídal, tam z nebe ukazoval cestu dál. Radil, kam odbočit, když nebudu vědět jak dál. Až mně budou po tváři stékat slzy, přijď, utři mi je, tím hedvábným křídlem. Křídlem volnosti, pochopení a čistoty. Myslím na tebe. Jednou se potkáme a všechno si to řeknem. Nevěříš? Já ano.

Často si s tebou povídám. Nečekám na odpověď, vím že nepřijde. Ale věřím, že mě slyšíš. Zrovna teď stojím před obrovskou křižovatkou. Dej mi směr. Směr, kde konečně najdu lásku a štěstí, které mě opustilo. Největší štěstí by bylo, kdyby ses mi vrátil. Ale z pohádek jsem už vyrostla, je čas žít dál...

NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU!

rozpadlý sen..

Probouzíš se v šedém pokoji, do šedého dne, marně hledáš jiné barvy, které se na tebe smály ta předešlá rána. Nemáš rád šedý svět, šedé zrcadlo, ve kterém se na Tebe šklebí šedá neznámá tvář, a které tě dnes rozhodně šetřit nebude: „ Kde máš ten svůj sen? Proč už za něj nebojuješ, když Ti tak na něm záleželo?“ Neodpovídáš, je to ještě příliš živé, ta bolest, mrška jedna, se snad umí dostat do každé části těla.

Hýčkáš si svůj zatím nenaplněný sen, který tě obohacuje a někdy taky trošku bodá, ale je krásný, možná i pro tu naději, že snad jednou… Ten sen si opatruješ a střežíš, neposloucháš to přiblblé zrcadlo, které radí nohama na zemi stát. Tolik toužíš být s tím z Tvého snu, stát tam tiše a hledět mu do očí, mluvit pouze očima, ty neumí lhát. Ale chceš víc, chceš cítit doteky, polibky…

Zavřely se dveře a Ty cítíš volnost a osvobození od svého snu, tak se raduj, proč jen vidíš všude takovou šeď? Nic se nezměnilo, svět se točí pořád stejně rychle, někdy příliš pomalu. Lide opět spěchají jako každý jiný den do práce, za úspěchem, kariérou, slávou, penězi- vidinou laciného štěstí. Změnily se jen barvy nebo proč je dnes všude samá šeď? Ne, ani ty se nezměnily, jen se ti rozplynul Tvůj Sen – pochybnosti toho druhého, roztříštily sen na kousky „vzpomínek“, které se nikdy nenaplnily.

V šatníku se dnes špatně hledá oblíbený červený svetr a modré kalhoty, všude samá šeď a za zády připomínky přiblblého zrcadla: „ Já Tě varovalo, tak se tady teď neškleb a nelituj.“ Utíkáš za svými přáteli, snažíš se bavit, oni přece mají rádi tvůj smích a jinak mají dost svých starostí. Znejistíš a pochybuješ o nich a v duchu si přeješ, aby si všimli, že dnes se něco v tobě změnilo. Smutníš, a tak raději odcházíš do šedého pokoje a slyšíš za sebou: „ Příště červený svetr, modré kalhoty, upřímný smích, zář v očích sebou, tu šeď zahoď, nesluší ti.“ A najednou jdeš zase po cestě prosvícené světlem a začínáš znovu snít... Víš, že nějakou chvíli bude ta šeď v tvém nitru, ale přece nenecháš to zrcadlo vyhrát…

život..

Jedno malé dítě se ptalo dospěláka: "Kdybys nebyl dospělákem, čím bys chtěl být?" Dospělý chvíli přemýšlí a pak řekne: "Mno, tak nějakým významným člověkem, abych měl hodně peněz a měl se hezky, nemusel bych pracovat atd. a čímpak ty?" Dítě zažvatlá :" Já bych chtěl být motýlem, chtěl bych se ráno probouzet a vědět, že svítí sluníčko a já bych jen tak přelétaval z květiny na květinu." Dospělák se zasměje a v duchu si myslí, jak naivní je tohle děcko... Druhý den, když jede ve svém autě do práce, zažije autonehodu. Sanitka ho převeze v kritickém stavu do nemocnice a pokoušejí se mu vrátit život... Po velice náročné operaci se dospělák probudí a první myšlenka ho napadne, když vidí, jak za oknem poletuje motýl - v tu chvíli si uvědomí, že to díte nebylo vůbec naivní, naopak bylo velice chytré, nač se radovat z věcí, které jsou "nepotřebné", jako jsou třeba peníze v dětském světě, peníze neexistují, existuje tam jenom motýlek a touha probouzet se kvůli sluníčku a krásnému dni...

18.Duben 2007

Radost ve smutku

Měla jsem tě hodně ráda
a tys dělal jen kamaráda.
Nemůžu ti odpustit to,
jak jsi mi to musel říct.
Hodně jsem tě milovala
a tys říkal jen prázdná slova.
S láskou se musí žít,
život se nesmí promarnit
a proto prosím měj mě rád
zkus s láskou na mě vzpomínat......

jak se mám..

mám se jak kytka bez vody
mám se jak nota bez doby
mám se jak zvíře bez úkrytu
mám se jak den bez úsvitu
mám se jak hvězda beze jména
mám se jak na smrt odsouzená
mám se jak loď bez přístavu
mám se jak ten co z lásky,,ztratí hlavu"
mám se jak jablko bez stromu
mám se jak šneček bez domu
mám se jak srdce bez lásky
mám se jak šašek bez masky....

01.Duben 2007

kamarádství...

nevim proč ale už zase usedám k počítači, a moje všechny myšlenky se mi honí hlavou, napadá mě další úvaha, a tou je přátelství, pravé přátelství mezi dvěma osobami,...ted už vim že se hledá hrozěn těžko, a hrozně dlouho, ..někdo ho v životě vůbec nenajde...a taky vím že kamaráda, poznáš v nouzi, nabídne ti pomocnou ruku a vytáhne tě z toho nejhoršího...já poznala ted spousty opravdových přátel..jsou to lidi(nebudu ej tady jmenovat protože oni vědí žeje mám ráda)ktreými hrozně moc pomohly, a tim že jim na mě záleželo, podali mi ty ruce, a ní jednu, hned obě a nepustili mě i kyby měli spadnout se mnou, chci atdy jen napsat, ež jsem jim hrozně vdčná, a nikdy jim tohle nezapomenu....je to prostě tak že o tomej život, jednou jeden skončí, ale místotoho začne, jiný, nový...přijde mit jkao kdybch se znovu narodila, znovu začala žít, jinej lepší život...a halvně život s opravdovými přáteli, můj novehj život azčal tím že jsem všechno staré opustila, i s kourenim jsem definitivně sekla,..zjistil jsem že lidi jdou hroznýs sobci, a bojim se zase, že kdžy někomu pomůžu, že e pak jeho rány zahojí, nabyde větší síli,a s chutís e na mě zas vykašle,..takový sou i lidi, jsou mezi nimi vyjímky, ale je jich čím dál tím míň, život je opravdu bahno, a jenom svině v něm umí chodit , tohel přísloví ej přesně pravdivý....jedinej komu stoprocentně můžeš věřit je zvíře-nejlépe pes, né nadarmos také řéká ež pes je nejlepší přítel člověka, protože tomu dkyž pomůžeš, tak ti zůstane do smrti vděčný..ale mnoho lidí si tak yplete druhé lidi se zvířetem, je to jinačí vztah mezi člověkem a zvířetem a vztah mezi dvěda lidma, občas vídám že se takhel na sebe lidi koukaj, jako že si ejden myslí ež etn druhej mu bude jakopes u nohy chodit, ale tak to enni, lidi mají svojí hrdost...a ani nevímproč sem tohel napsala, asi porot že mnoho idí to neví.....tak aby to věděli...

21.Březen 2007

život..

Život je jako cesta vlakem: narozením do toho vlaku nasedáme. Nastupují ostatní lidé: rodiče,kamarádi,sourozenci a zázračné lásky :))Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i ti, kteří se přišli jen svézt.Ti, kteří při cestovaní vyvolávají jen smutek... :(( Mnozí po vystoupení zanechávají stálou citlivost...Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo.
Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíc milujeme, obsadili místa ve vagónech které jsou nejdál od toho našeho. Proto budeme muset přežít naší cestu bez nich.Samozřejmě nic nebrání tomu, aby jsme se během cesty rozhodli,opustili náš vagón a vypravili se k nim.Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou. Tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávaní a rozluček...
Ale nikdy návratů. A proto absolvujeme naši cestu nejlépe, jak se dá.
Tohle je pravda noA všechno není tak jak vypadá proto nevěř NIKOMU pouze sám sobě!!

13.Březen 2007

jirkovi....

jeden kamarád mi ejdnouřekl...,,ty vypadáš jkao anděl, objevíš se v největší nouzi, pomůžeš člověku, seš nádherná, a šíříš koem sebe štstí, radost, přátelství a lásku, tvůj úsměv rozzáří tisíce tváří...seš jiná než ostatní,s eš jedinečná, hodná a citlivá, ráda pomáháš druhým..máš svůj šarm, kdo tě nezná,tak t ě nepochopí, ale pro mě máš tu největší cenu, než tebe ztrstit, tak radši umřu, zůstaň vždycky taková jaká seš"....Tehdy sem se na něj jenom usmála....a už je to rok..rok od našeho společného setkání , před pár týdny mi přišel dopis..dopis, který změnl můj doposavadní život...v dopise byl úmrtní list, úmrtní list Jirky,mého kamráda, mého hodného, milého,17-letého kamaráda...zabil se na motorce...,,..V tom dopise byla ještě jdna obálka, s nápisem ,,Pro mého anděla Leni"...nechtěla sem ho otevřít, proto sem byla z toho celý týdy mimo, a dnes, teprve až dnes jsem našla tu odvahu, co tam bylo napsané, mi roztrajhalo srdíčko. On věděl že umře, to byl dopis, který se mi měl opravdu dostat do rukou až po ejho msrti, a v něm napsal tolik řádků..., z toho nejhezčí byli rady ať se nikdy nepřestávám dívta srdcem, ať nikdy nezapomenu na ty, co mi kdy podali pomocnou ruku, ať nikdy neskončim na ulici s propíchanejam žílama, a ať s enikdy nesnažím být tím, kým ve skutečnosti enjsem a ani enchi být,ať zůstanu sama sebou-andělem...
Tento dopismě tak ,,rozsekal", vyvolal vzpomínky na naše společně stráveé chvíle...proot sem si všechny jeho rady vzala k srdci, konečně vím kdo doopravdy sem....a dál budu pomáhat a nocit štěstí, a láaku lidem , kteří ji potřebují...,,Jirko, jen díky tobě sem taková jaká sem, ty seš zasemůj anděl strážnej..děkuji ti za všechno.......

07.Březen 2007

dopis...

sem asi trhlá či co že sem zase píšu..ale hrozěn mě to baví =D....
Drahá Leni,
píši Ti tento dopis, poněvadž mám opět pocit duševní tísně, který se týká i Tebe. Ty jsi jediná, kdo mi rozumí a pochopí mě, proto píši právě Tobě.
Usedám za stůl s dopisním papírem snažíc se do řádků vložit to, co mě právě velmi trápí. Cítím se na dně, unavená kolotočem všedního dne, plná zklamání z minulosti. Musím hodně přemýšlet a volit vhodná slova, abys mé sdělení správně pochopila. Nerada bych Tě něčím naštvala.
Je to pro mě těžké otevřít svou duši, pustit Tě ven, na rovinu Ti říct, že už bys měla konečně otevřít svá kukadla, zavřít říši snění a podívat se na svět reálně. Vím, jsi mé druhé já, od přírody snílek, jenže život se musí žít, ne snít. Čeho se bojíš? Proč utíkáš ke svým snům? Snad se Ti na tom líbí šťastný konec oproti skutečnosti? Ne, nemyslím si, že snění je něco špatného, jen už jsme se díky němu několikrát zklamaly. Což mi přijde zbytečné. Život není pohádka, je třeba to tak brát. Rozumíš mi?
Uvažuji, proč se v poslední době tak málo scházím s lidmi, které mám moc ráda. Pravděpodobně za to můžeš Ty. Nikdy nevíš, kdy je budeš potřebovat, ani jak dlouho tu s námi budou. Vážně nerada bych ztratila ty, ke kterým mohu jít s žádostí o pomoc. Nedomnívej se ale, že mi nezáleží na tom, co chceš Ty. Prosím, zamysli se nad tím, má druhá polovičko. Společně určitě na něco přijdem. Chce to jen čas.
Častokrát přemýšlím o minulosti, prohlížím si staré fotky a nevycházím z údivu, kolikrát se na nich objevuje člověk, o kterém ani netuším, že tam s námi byl. Možná už tušíš, co Ti chci říct. Ano, nepleteš se. Měli bychom se víc dívat kolem sebe, vnímat ostatní. Je to asi opět vina Tvého snílkování. Kolik možností seznámení se skvělými lidmi jsem díky tomu promeškala?
Napadla mě ještě jedna důležitá rada. Přestaň se, prosím, urážet za každou maličkost. Kolikrát je to zcela zbytečné. Ničeho tím nedosáhneš. Snad jen špatného mínění ostatních o naší osobě. Radši se více usmívej. Ani trocha ochoty a laskavosti by Ti, mé já, neuškodilo. Měj na paměti, lidé se k nám chovají tak, jak se chováme my k nim.
Asi to není všechno, co se mi právě honí hlavou, ale rozhodně je to to nejpodstatnější. Snad se nad tím, mé druhé já, zamyslíš a vezmeš si mé řádky, psané jen Tobě, k srdci. Nezapomeň, záleží na tom další osud Tvé i mé duševní nálady a rozvoj naší osobnosti.
Doufám, že si můj dopis, věnovaný Tobě, četla pozorně. Těším se na Tvou odezvu. Alespoň uvidím, zda si mě správně pochopila. Pokud budeš mít Ty nějaké trápení, ráda Tě vyslechnu.
Brzy nashledanou.
Tvá Leni

16.Únor 2007

pro eli.....

je mi v celku jedno kdo si tohle bude číst, ale myslim si že to pochopí jenom jedna osoba, která mě moc dobře zná a já znám taky jí...a je m taky jedno kolik tady budu mít pravopisnejch chyb nebo překlepů, na tom mi fakt nezáleží....v životě sem si nepsala deník, to ne, ale tohle, musim to fakt zapsat, musim tady zaznamenat všechny chvíle našeho společného života...porstě jinak to nejde
.....
Ok, tak jo, poznala sem tě v osmý třídě, dotedka na ten pohled nemůžu zapomenout,seděla is tam v první lavici sam, a jen tak si nevině koukala, tenkrát sem si o tobě myslela že zapadneš mezi takový ty hrozný dylinky, ale mýlila sem se..čas utíkal, a já tě mnohem víc poznávala, sem ti vděčná za to že ty si ěm vlastně naučila žít, ty si ta která mi tevřela oči....jj, potom byla devítka, skvělej rok, spusta zábavy..a nastaly prázdniny, pro nás dvě asi ta největší zkouška, jestli si budem mít co říct vůbec..ale obavy byli zbytečné, měli sme si toho říct až až....to asi byli ty nejhezčí prázdniny,, jj srpen 2006...nejlepší měsíc v mym životě..hlavně ten tejden,ten tejden u mojí babči..jo..ty chlastačky na naší škodovce, potom kouření na balkoně..potom spoust aprdele, háje...řidič autobusu, prdelky-modrej a červenej...vzpomínáš?..já teda do tedka a pořd na to nemůžu zapomenout..moje babča. vyprávěla o rusku...jj, měli ta přeci nouzi o kalhotky...=D.....nebo matuška , velekej hit...lalalalalalalalááá....čekuj zmrde =D....jo, to byl fat nazapomenutelnej tejden, měli sme i možost šáhnout si na mrtvý teplý kuře. to jen tak někdo nemá..a potom dědek..jo taky docela mazec..všehno bylo super príma...a potom sem měla ještě co vyprávět v nvý škole, těšila sem se tam, moc, a věděla sem že tebe nikdy nemůžu ztratit, začala sem ti věřit, jako nejvíc, nikomu jinýmu sem takle nevěřila, uvažovala sem před tebou nahlas...prostě, chovala sem se před tebou taková jaká sem doopravdy, prtootže ty si mě poznala..ty si získala mjí důvěru, a to yblo to nejcenější...všechno bylo v pohodě...měsíc dva...šlo to všecičko dobře..jenomže..pak nastal určitý zlom...něco prasklo, nějaká nitka našeho přátelství, nevim co to bylo...jedna z nás zakopla, a ta druá šla dál, nevšímala si toho a vláčela ji za sebou..prostě nějaký obrat..mě se najednou všecičko sesypalo, celje mljživot..nevim jak to tedka bereš ty..ale poslední měsíc byl pro mě utrpeím, sama sem se přistihla že před tebou ,,něco" hraju..na tebe něco hraju...přistihla sem se že už se k tobě chovám jinak, chtěla sem to vyřešit, chtěla sme to řešit...ale pak sem si uvědomila že asi chyba nebude jenom na mé straně, tímto tě vůbec nechci obvi%novat to ybch si nikdy nedovolila, to opravdu ne.....ale přišlo mi, jako kdybych ti už tak přestala natolik věřit...nevim čím to bylo, nevim,a le rozhodně nechci, abych tě nějakym zakopnutim ztratila, a nikdo nás nikdy nemůže rozdělit, i kdyb se s anžil sebevíc, a tenkdo se o to bude snažit, je pěknej trapáček...prootže stejně si to vyřikáme...ale ahle krize, přijde mi že sisi to uvědomila, přijde mi že si ěm z tý země zase sebrala, nebo spíš já sem se posbírala, mámtě ráda, a to moc, seš v mym srdíčku a znamenáš pro mě strašně mnoho, nikdo to asi endokáže pochopit, ale chci abys to věděla, vimže sem ti to už kolikrát řikala, ale chci aby to bylo zapsaný, aby se ty vzpomínky, ty emoce. až si to jednou budeš číst..nebo až sit já jëdnou budu číst, i s těma překlepama a hrubkama...tak sem se snažila, abych to nabila sousty emocema, který asi můžeš cejtit jedině ty nebo já...mámtě prostě ráda, a seš moje njelepší kamarádka, začínám ti zase plně důvěřovat, ale už mě nikdy takhle netrap. plosím.....děkuju