Já seděla a plakala.
Slzy mi smáčely tvůj dar.
Strnule jsem pozorovala,
jak mi odchází slunce.

Prosím...

A je to jeden z těch pocitů,
ze všech koutů duše.
Světlo zhaslo,
jako když pláče nebe.

Chtěla bych vrátit to chtěla.. Co jsem si myslela.
Jizva je otevřená,
slunce bez paprsků.

A já si přeju, abych viděla slunce a musela otevřít oči.
Prosím

Navěky v kalendáři zrušit
včerejší den
uniknout pryč v duši vyrytým tunelem
železným dlátem seškrábat z paměti
všechny ty zraňující zrady
lepkavé pomluvy
úlisné skřety
kteří se plíží
zásadně za zády

Ach Bože,
bylo to jak zlý sen
jak útok granátem na zaskočený dav
Ohlušující rána
Prásk!
Pak srdceryvný křik
chaos, špína a kaluže krve

Jenom zlý sen
Až se z něj probudím
sesbírám po zemi ze sebe kousky
řeknu si
vždyť se nic nestalo
jenom jsme neprošli tímhle testem
možná to hrdlo bylo moc úzký

Nezbyl tu prostor
pro něhu, pro soucit, pro dojetí
do prachu zadupeš zmařenou touhu
hluboko v nevědomí
pohřbíš oči těch bezejmenných obětí
půjdeš se opít
s družinou prospěchářských sluhů

Já budu bloudit
v hořkém hledání odpuštění
klopýtat domů
přes hustou mlhu

Jsme tak mladí,
naše životy začínají,
ale naše naděje
pomalu skomírají.

A proto zvažujeme,
že spolu utečeme
navždy z tohoto světa
a trpět už nebudeme.

Náš život stejně
visí jen na vlásku,
musí být nádherné,
umírat pro lásku.

Tenhle svět je kruté místo
a život naše sny rozdrtí,
tak už nebudeme plakat
a necháme si požehnat od smrti.

Čekali jsme dlouho
na tento okamžik,
budete to rychlé
jako jeden mžik.

Už žádná bolest
a nezhojené rány,
ve smrti budeme spolu,
už nikdy sami!

Noční smutek
a mrzutý déšť

oči znavené - srdce zlomené..

Sklenka vína - ve svíčky svitu.. Podivná hra temných stínů
...kouř z cigaret - nejasný svět..

Kapky slz pod víčky.. Slané kapičky..


A ráno zbyde? Jen ticho křiku, ve mně schované!!

Ztracena v moři vlastních myšlenek,
trošku se ploužím v kráse vzpomínek,
než vítr odvál ten plamínek svíčky,
jen Tvá tvář proplula mi mezi víčky.

Láska shořela na popel v minulosti,
vráska vytvořila se na čele od té zlosti,
teď však doufám v naději novou,
že poperem se s touto těžkou dobou.

I přes všechny kopance,
co navzájem jsme si daly,
i přes ty strasti,
jsme se nevzdali.

Chci Ti vrátit zpět ten plamínek ze svíčky,
ať úsměv se Ti znovu rozzáří mezi líčky,
ať šťastný jsi každý den,
ať není to jen pouhý sen.

Ať šrámy se na Tvém srdci zhojí,
ať Tvé oči už slzy neroní,
ať strasti života se Tě radši bojí,
ať nikdo Tě jak já nezraní.

Jsou věty vyřčené, co zpět vzít nemohu,
ani je brát za pouhou nehodu.
Jsou činy, co zpět bych vzít chtěla,
vrátit čas, kéž bych tak směla.

Upřímně, prosím, přijmi mou omluvu,
neber to jako nějakou domluvu,
rozumným člověkem jsem pouhou chvíli,
budu tomu však věnovat svou veškerou píli.

Nejradši bych odporoučela svoje tělo do říše zapomnění.
Do říše zapomnění,
do říše snění,
do říše přání, nadějí a slibů,
co se neplní,
do říše s mechovou postelí,
s čelem ovinutým trním,
trnovou korunou.
A tam by plakalo za růži, co uschla,
za rybu, co ulovili,
za peří sněhového ptáka,
za bolest,
za lásku,
za Hamleta.
Plakalo by pro vzpomínku,
chtíc aby se zapomnělo,
aby nikdo neznal a nevěděl,
nepoznal člověka,
který se touží vrátit znovu zpátky,
na stejné místo.
Má neviditelná duše je plná slz,
kterým je líto,
že už se nikdy nevrátí.

Padl na mě podzim

konečky prstů jsou zas

o něco necitlivější

a kůže na promrzlých tvářích

popraskanější

 večer vařím čaj a pak si brečíme do klína lži

u dřevěnýho stolu v kuchyni..

Ticho už dávno neléčí

 nemám nic než svou nahotu a ty říkáš,

 že je prý lepší dávat než dostávat

 když mi každou noc

na gauči bereš i to poslední..

Tiše koukám do stropu a přemýšlím jestli mám mlčet..

Na černou listinu
odepsaných lidí,
připsal jsi mý jméno,
ať každý ho tu vidí.

Pořád se sebe ptám,
čím jsem si to zasloužila?
Co jsem Ti udělala?
Snad jsem Ti ublížila?

Už tolik dobrého i zlého
překonali jsme spolu:
problémy, trápení,
nemoci i zradu...

Jo, pár chyb jsme oba udělali,
ale to snad každý!
Tak kvůli nim nenič
naše přátelství
...navždy...