Kdyby byl podzim..
Koukala bych z okna a šla se zavrtat do listí
Všude by bylo červenooranžově
A téměř teplo..

Ne

Je něco mezi zimou a jarem..
Něco mezi začátkem a koncem..
Něco mezi životem a smrtí..

Na chodníku není měkké listí..
Je tam štěrk..

Hrají mi rekviem..
A v těch pár taktech
slyším svůj nezvladatelný pláč
a každý tón jako by mi rval vnitřnosti
rozžhaveným hákem z těla..

Bůh ví, že si zasloužím..
Všechno utrpení, který mi nachystal..
Jsem připravená ho snést?
Bůh existuje,
kdyby nebyl
CO BY MI ZBYLO?
Strach z budoucnosti.

Nemám nic..
Ty to víš a proto pláču..
Slyším tu výtku ve tvém hlase..
A tajně doufám,
že ve tvém soustředěném pohledu
občas zahlédnu známky citu..

Potřebuju tě!!
Jsem sobec..
Potřebuju abys mě miloval..

Vím, že mi ještě nezorumíš..

"Jsi jako hadrová panenka..
Tak bezmocná..
Tak oddaná..
Tak nádherná..

ŠŠŠŠŠ…

Neplač..
Já tě miluju..

Stydím se, že ti nemám co nabídnout..
Stydím se, že si tě nezasloužím..
Stydím za to, že mám radost z té chvíle ticha..
Konečně můžu do koupelny,
přemýšlet o tom jak se všechno hroutí..
Jak je všechno jinak než sis myslela..
Jak je to všechno zamotaně těžký.."

víš o té věci
tam v tichu
kde lampám svítit nestačí
a tak se smějí
brání stínům
a ze sna budí
bodláčí

víš o těch slovech co ti šeptám
pokaždé
když se vydáš spát
jen co tvé oči
se sny splynou
a peřina tě začne hřát

víš kolik růží
kvetlo pro tvé oči
tam kde se touláš
podél cest
a kolikrát jsem tajně toužil
zase tě něžně
k hříchu svést

víš že se jednou
naše kroky protnou
pod starým stromem
památným
v tom jarním dešti
obejmu tě plachou
a do dětství nás
(navrátím)

vím že to nejde
i když bychom chtěli
být spolu v čase jako dřív
držet se větve
šimrat trávou

nocí jít

Černá křídla ve tmě tiše čekají,
v mém stínu se stejně schovají..
Žádné ohlédnutí je neodhalí
perutě, ty beztvaré tiše šeptají..
Neznám jejich slov..

Neznám jejich původu
snad temnota sama je stvořila
by nadějím mým se vysmála
ač je nevidím, stále mě pronásledují
nedají mi nadechnout
nedají mi vydechnout
by neprovázel mne perutí těch šum..
Neznám jejich slov..

Neznám jejich původu
význam neuniká mi však
o samotě šeptají
o samotě jejich píseň vypovídá
každé pírko šeptá samo
v rytmu písně, jež je spojuje
zapomnění...

Když slzy odbíjejí půlnoc
a v kuchyni jen prázdný stůl.

Co čekat dále od života?
Za oknem bláto, hnusná slota.
A kapky padaj po polštáři.
Mozek jen křičí-sprostý lháři!

Co sama jen počít touto dobou?
Venku jen vrány něco zobou.
Asi tvou duši k snídani.
Nastává další svítání.

Co mi jen přinese další den.
Kdo ví?
Otvírám oči.Děsný sen.
Či realita?

Občas se každý přepočítá...

Když slzy odbíjejí půl
a v kuchyni jen prázdný stůl.

Co čekat dále od života?
Za oknem bláto, hnusná slota.
A kapky padaj po polštáři.
Mozek jen křičí-sprostý lháři!

Co sama jen počít touto dobou?
Venku jen vrány něco zobou.
Asi tvou duši k snídani.
Nastává další svítání.

Co mi jen přinese další den.
Kdo ví?
Otvírám oči.Děsný sen.
Či realita?

Občas se každý přepočítá...

Ukradl jsi mi úsměv,
z mojí tváře.
Ted jak anděl, bez svatozáře.
- vždyť to nejsem já -

Ukradl jsi mi srdce,
z mého těla.
Ano já vím, vždyť jsem to, tak chtěla.
- tak nech si ho –

Ukradl jsi mi jiskry,
z mých očí.
Nic neříkej, to už mi stačí.
- lháři ?! –

Ukradl jsi mi smích,
z mého hlasu.
Tak nech ty dlaně v těch mých.
- vždyť já se třesu –

To nevidíš?

Neboj, já se nezlobím..

Ale nekraď mi naději..
a zkus, prosím
ukrást ještě pár minut lásky
zkus prosím
ukrást kousek minulosti..

A neřikej, že to neumíš..
vždyť kolik jsi mi toho ukradl,
snad ani netušíš..

Když už je nejhůř, snažím se nemyslet,
snažím se nic neřešit nebo nad čímkoli přemýšlet,
jenže když už zapomenu, stejně mě něco přinutí,
mít po probuzení pocity a myšlenky,
myšlenky na toho, kdo za to ani nestojí,
ale na kom mi záleží ať to stojí cokoli.

Nesnáším se za to, že jsem taková,
znám ho už dlouho a to nic neschová,
on ví, jaká jsem a co cítím,
ví, že když jsem s ním tak se řítím...

Řítím se do propasti,
ze které se těžko dostávám,
a on v jeho nevinnosti,
dál mě jen ovládá,
proto dál a dál padám,
a ještě navrh, poklony mu skládám...

Nechci být taková co se nechá,
ovlivnit se tím co nemiluje, jen spěchá,
vím, že bych měla být větší mrcha,
protože cit příliš pomalu prchá..

Přesto, když ho vidím, není mi pomoci,
cítím se malátná, jak v nějaké nemoci,
i když o mě nestojí, miluje jinou,
budu dál dělat tu holku blbou,
co mu dovolí si s ní hrát,
co ho přesvědčí, že je její nejlepší kamarád..

I když vím, že vše bude stejné,
budu ho mít dál ráda více či méně,
a nikdy pro mě nebude znamenat míň,
i když už nikdy nebudu s ním..

Nedávno jsem našla Toji fotku,
na které ses od srdce smál.
A já si najednou uvědomila,
že ráda Tě stále mám.

Odešla zloba,
zármutek,
zůstala radost a zážitek.

Tak teď jen děkuji,
že dovoleno mi bylo Tě poznat.
A to nejtěžší je
ke všemu se doznat.

Jak ráda na Tebe vzpomínám,
jak krásné časy to byly.
Nikdo nám vzpomínky nevezme,
oba jsme je procítily.

....smutkem i radostí....

Tak tedy dobrá, děkuji Ti Osude a Tobě,
mělo se to stát,
já odpustila sama sobě,
a nyní mohu v klidu spát.

Uvědomila jsem si v té tichosti,
co vše jsi pro mne znamenal,
že srdce, jsi mi na chvilku daroval.

Tvé srdce,
které tak hlasitě bilo.
Které láskou mne na chvilku obklopilo.

Tvé dlaně,které se dotkly těch mých,
a tak život napsal si o další krásný hřích.

Jsem slovo ve tvém slabikáři,
které učíš se číst s hlavou na polštáři,
v sedě, kleče i ve stoje
jsem paprskem uprostřed pokoje.

Jsem zeď, co ostatním se vymyká
zbarvená do červena.
Jsem postel bez nebes
se silou tvé břímě nést.

Jsem kapkami deště ve sprše,
co padají na tvé tělo,
když spustím na zem negližé
jsem vše, co by tvé mužství chtělo.

Jsem číslem ve tvém diáři,
které zapověděl´s sám sobě.
Jsem ten, koho čekáš u dveří
jež neotevřeš (?) ... a Já nevkročím k tobě.

Jsem touhou i strachem z neznáma.
Jsem bolest i útěcha.
Jsem tou, kterou proklínáš.
Jsem okamžik, na který vzpomínáš.
(..........., který nezapomíná)