"No tak, pojď sem.." šeptá mi,
víš, ten imaginární hlas,
není tu takový, mezi vámi,
ani odlesk, jeho jas.

"No tak, neplakej, nesmutni.."
svým srdcem mě zahříváš,
svou sílou objímáš,
tak už to zastav, utni!

"No tak, neboj, to zvládneš.."
můj popel v saze rozmazáváš,
i ty stěží se ovládneš
a solí nevinně zasypáváš.

Zasypáváš cestu mou zpáteční,
i tu, po které bych měla jíti,
mým andělům prapory smuteční,
držíš nás na přetržené niti,
naučíš mě šťastně tu žíti?

No tak, mělo to tak přece být,
radost, úsměvy už nejsou věční,
slzy za víčkem denně krýt,
aspoň jednou chci se cítit
jak paprsek sluneční.