jestli ještě nějaký mám,
dřív byly cítit do morku kostí,
teď jen tlumenou bolest znám.
Už ani z toho, nic si nedělám.
Vstávám a zas do propasti padám,
do smutku prázdných dlaní,
až hrůzu ze sebe mám,
a je ještě i jiný přání?
Než se beze slova vypařit,
zbytečnej život zahodit,
chtěla jsem někam skutečně patřit,
ale stojím o to ještě žít?
A dokázala bych to?
Můžu vůbec někým být?
Tak nesmyslný otázky si dávám,
vše na čem mi záleží,
stějně věčně prohrávám.
Tak jaképak žití?
Odešela bych, kéž bych směla,
v tomhle světě mě moc netěší,
pro to, co zbylo ze mě, bych měla marnit život?
To je nejhorší.
Protože se může stát,
že zítra se probudím,
a hlavou mi probleskne:
"Necítím, už nic necítím."
Možná je to moje vina,
a možná ne, už to tak prostě mám,
moc dlouho jsem trpěla
a moc dlouho jsem na světě sama.
Myslete si, že jsem blázen,
když životem tak pohrdám,
mě umřel sen,
tak jaký ještě mám?