Když už je nejhůř, snažím se nemyslet,
snažím se nic neřešit nebo nad čímkoli přemýšlet,
jenže když už zapomenu, stejně mě něco přinutí,
mít po probuzení pocity a myšlenky,
myšlenky na toho, kdo za to ani nestojí,
ale na kom mi záleží ať to stojí cokoli.

Nesnáším se za to, že jsem taková,
znám ho už dlouho a to nic neschová,
on ví, jaká jsem a co cítím,
ví, že když jsem s ním tak se řítím...

Řítím se do propasti,
ze které se těžko dostávám,
a on v jeho nevinnosti,
dál mě jen ovládá,
proto dál a dál padám,
a ještě navrh, poklony mu skládám...

Nechci být taková co se nechá,
ovlivnit se tím co nemiluje, jen spěchá,
vím, že bych měla být větší mrcha,
protože cit příliš pomalu prchá..

Přesto, když ho vidím, není mi pomoci,
cítím se malátná, jak v nějaké nemoci,
i když o mě nestojí, miluje jinou,
budu dál dělat tu holku blbou,
co mu dovolí si s ní hrát,
co ho přesvědčí, že je její nejlepší kamarád..

I když vím, že vše bude stejné,
budu ho mít dál ráda více či méně,
a nikdy pro mě nebude znamenat míň,
i když už nikdy nebudu s ním..