Jako zatracená

duše, jako milenka svých démonů žiji,
sedím se svým stínem a horkou krev

piji,
trpkou chutí své chtíče pojím,
když svou touhu s druhou spojím.

Na spásu nemá smysl čekat, nemá smysl zoufat,
neříkejte mi, že mám věřit a stále v něco doufat,
srdce mám silné, silou přímo hoří,
ale duše slábne a pro klid slova tvoří.

slova jsou zmatená, smysl však mají,
pochopí je ti, kteří mě znají,
jsou zvláštní a smutná,
ale oni vědí, že jsou nutná.

Jako ztracená duše, jako otrokyně svých slov žiji,
sedím se svým stínem a černý plášť mu šiji,
hořkou chutí zklamání svá ústa plním,
když svým polibkem Tvůj sen splním.

Tento boj jsem prohrála, ale budu bojovat znova,
i když vím, že nevyhraji a přijde bolest

nová,
jsem bojovník trpící vírou v slunce dní,
v srdci žár, ale strach v mém hlasu zní.

Však slova tiší můj pláč a tiché steny,
slyší je jen má duše a ty čtyři stěny,
v pokoji splněných přání i bolestných vyznání,
v pekle.. z Tvého srdce.. mé lásky vyznání.

Ano, nutnost jako otrok svých slov žití,
nutnost pro víru a snahu bytí,
slova,. kterými ubližuji i hřeji,
aby nebyla má, často si přeji.

Nacházím smysly v nesmyslném,
stále bloudím v kruhu pomyslném,
přála bych si najít cestu ven,
ale to je jen další krásný sen.

Nesplněn..

Stejně jako slova,
které se srdcím líbí,
znamenaly pro mě víc,
ale teď?..nezbylo mi nic..