Jsem lidská žena, co lidského se leká,
jsem vlčice, co na zkrocení čeká,
jsem dračice, jež ví, že draků není,
jsem bestie, jež touží po hlazení.

Jsem liščí dech, když liška dodýchala,
jsem bezpříběh, hra, jež se nedohrála.
Jsem prokletá, jež musí zůstat sama,
jsem míň, než nic, jsem všemi odmítána.

Jsem pohádka, co na vždy špatně končí,
jsem jenom pár vždy uplakaných očí.
Jsem povídkář, co kráčí bez příběhu,
jsem zraněná, a mám strach dál hledat něhu.

Jsem nástrojem, jenž pozbyl všechny struny,
jsem věčný stín, svit zatemnělé luny.
Jsem ztracená a pro vše nepotřebná,
jsem nechtěná, jak propast co je bez dna.