Jsi jiná než ostatní, řekl. Jak jiná? Zeptala jsem se. On povzdechl a dal se do vyprávění. Víš, no prostě si představ květinu. Někdo jí zasadil a z ní vyrostla nádherná květina. Ale hlavně květina potřebuje, aby se o ni někdo staral. Ale každý si neváží její krásy. Jsou lidé, kteří jí naschvál otrhají okvětní lístky a hodí je jen kousek od ní. A ta květina pak trpí. Jsou i lidé, kteří jí ublíží i když nechtějí. A pak se k ní bojí přiblížit, aby jí neublížili znovu. Ale tím ta květina trpí ještě víc. Pozvednu obočí. Nechápu, co se mi tím vším snaží říct. No a prostě ty jsi jako ta květina. Cože? Vyhrknu hned potom, co dokončí poslední větu. Co tím chceš říct?
Vůbec to nechápu. Co tím naznačuje? Jsi stejně křehká jako ta květina. Máš v sobě něco zvláštního, co na ostatní vyzařuje.Něco, co nemá jen tak každý. Máš v sobě něco, co ostatní přitahuje. Vyzařuje z Tebe nejen krása vnější, ale hlavně krása vnitřní. Když se Ti člověk podívá do očí, vidí tu hroznou upřímnost a ochotu pomáhat. Ale když se směješ v Tvých očích je stále bolest.Počkej, děláš ze mě nějakou krásnou a hodnou vílu. Ale já taková nejsem. Víly žijí jenom v představách, snech a ohádkách. Ale my dva žijeme v reálném světě. V tomhle světě, kde taková čistota, jako je víla, nemůže přežít. A kdybych taková, jak ty říkáš, byla, tak. Najednou nedokážu pokračovat a zahledím se do země. Vzpomenu si na to, jak mě opustila parta, jak mě můj kluk poslal k vodě a můj nejlepší kamarád už ani netuší, jak se jmenuju… On vezme moji tvář do dlaní a přinutí mě, abych se mu podívala do očí. Vidíš, tak přesně o téhle bolesti jsem mluvil. O bolesti, která tě užírá zevnitř, i když zvenčí se snažíš, aby to nešlo vidět, ale oči, ty oči Tě prozradí. Už se ani nikomu nesvěřuješ. Jsi teď jako ta květina, která stojí sama na prázdné louce. A to jenom kvůli tomu, že máš v sobě až moc dobrého.
Když jsem tedy tak skvělá jako ta květina, o které pořád mluvíš, tak proč jsem sama a všichni se ke mně otočili zády.On si dlouze povzdechl. Nečekal, že to bude až tak těžké. Protože ti každý závidí. A ti, co ti už jednou ublížili, tak se ti vyhýbají, aby ti znovu neublížili. Ale nechápou to, že ty jejich ztrátou trpíš ještě víc..Začínám si uvědomovat, že na určitých jeho slovech něco bude, ale nikdy si nemůžu připustit, že zrovna já bych mohla být něco tak čistého, jako je víla. Víš, za dva měsíce jsem ztratila skoro všechno, na čem mi záleželo. Přátele, kluka, nejlepšího kamaráda; A to už nevydržím a po tvářích mi stékají slzy. Rychle schovám svůj obličej do dlaní. Nechci, aby mě někdo viděl brečet. Slíbila jsem si, že už se v životě nikdy před nikým nerozbrečím. Už nebudu ta chudinka, jak to o mě s radostí má parta říkala. On mě ale přinutí, abych se mu podívala do očí.Přesně o tom jsem mluvil. Jsi jako ta květina. Nepotřebuješ vynikat, ale vynikáš tím , co máš v sobě. Člověk, který Tě poznal a ublížil Ti, jak buď omylem, nebo úmyslně, se už teď bojí se k tobě přiblížit, abys zase jeho vinou netrpěla. O tebe je potřeba se starat, jinak uvadneš jako ta květina.Ale já taková být nechci.Buď ráda, že taková jsi. Jsi ta nejúžasnější holka, kterou jsem kdy potkal. A já budu klidně ten, který se postará o to, abys neuvadla. A vtom si uvědomím, že on je ten, koho celou dobu miluji a rychle ho obejmu. Prosím, nikdy mě nenech uvadnout, řeknu potichu. Toho se neboj, ujistí mě a poprvé se políbíme..není to krása