Možná máš pravdu, když říkáš, že nemám Tě milovat,
ale stalo se, pak možná mohl by ses smilovat,
pro nás dva, co spojili se proti sobě,
pro srdce co spolu pro sebe bili v téhle době...

Možná máš pravdu, když říkáš, že mi ublížíš,
nevnímám však, usínám, i Ty své oči klížíš,
potom se probouzím váhavá a nesmělá,
nechala jsem se tím ponořit a to jsem nesměla...

Možná máš pravdu a možná se mýlíš,
ale přesto se vracíš, k mé náruči se chýlíš,
Myslím si, že odpovědi znám, ale nejsem si jistá,
naše kapitola tak prozatím zůstává čistá..

Mám strach ji tak nechat, mám strach Ti zmizet,
bojím se, že se hrozně mýlím a bude mě to mrzet,
už bych se nemohla vrátit zpět,
zbyly by mi jen kousky vzpomínek, pár tichých vět...

Že jsi stále se mnou, že mě postrádáš, že držím Tě nad vodou,
nemiluješ mě prý však, Tvá slova jen mé srdce podvedou,
já pak budu opět sama v samotě ztráct se a bloudit,
ale jsem příliš hrdá, o Tvou lásku nemohu loudit...

Je to na Tobě, nerada to říkám,
už teď za to pomalu, ale jistě pykám,
Poraď mi jak dál, co mám dělat, nevíš?
Možná máš pravdu...a jednou mi to povíš...