Opřená o parapet hledím z okna ven,
přemýšlím, proč život nemůže být sen.
Stojím u okna a hledím v dál,
co za sen se mi dneska znál?
stojím u okna a cítím chlad,
je něco po půlnoci a mě se nechce spát.

Otvírám okno a vítr mě zastudí,
proč i příroda mě takhle odsoudí?
Zavrhl mě svět, nikdo mi nepomůže,
teď skočit dolů - já na hrob nechci růže!
Chci jinou květinu,
možná hloupé se to bude zdát,
možná sedmikrásku, či kopretinu,
nechte mi na hrob klást.
sedím teď v okně a kopu nohama,
čekám pět vteřin, jestli nepříde záchrana,
nepřišla!
už jen skočit,
ve vzduchu se otočit
a dopadnout a zemřít...
s tím musíte se smířit.
A jestli neumřu, zkusím to znova,
protože stejně nebude už šance nová.
Sedím tu v bílé košili,
upravím si ji, alespoň na chvíli,
na zemi se pak hlínou a krví zbarví,
můj život ale neubrání.

Promiňte mi...