Vždycky, když odejdeš,
když obejmeš mě naposledy,
vezmeš stříbřité nitě
a propleteš naše pohledy,
ty tolik blízké,
vždycky, když odejdeš,
pobíhám po bytě
a nevím, co mám dělat
a tak se jen
bezstarostně vznáším
a stropy jsou mi nízké…

Vždycky, když odejdeš,
když přitiskneš mě naposledy,
zavážeš si boty,
ovlažíš mou tvář
a přidáš trošku dechu,
mé srdce hraje
ty nejkrásnější noty
a já ležím,
oddávám se poslechu
svým ruchem,
vytahuji kalamář
a rty už začínám
míti suché…

Vždycky, když odejdeš,
když pustíš mou ruku
a zorničky se zúží,
cítím Tvé teplo,
co dlouho mi duní
v hrudním tluku,
cítím dotyky
ve vlasech, na kůži
a všude,
cítím na sobě
Tvou vůni
při každém nádechu
-i když nedýchám-
a nechci se umýt…

Vždycky, když odejdeš,
když pohladíš mě naposled
dotekem, který si
pamatuji i doteď,
vždycky, když odejdeš,
vydáš se
do pouličních tras
a řekneš pár slov,
za pět dní tu zas,
uvědomuji si,
že už to nemůže být jinak…
a nikdy nesmí…


…nesmí…