..úryvek z věnované básně..

Dlouho ...
Opravdu dlouho do noci pršelo
a tvé prsty na rukou byly děsivě studené
Celou zimou , co nás prostupovala
v nějakých závějích mrazu , co se zdály k nepochopení
Jako tvé polibky připomínající padající rampouchy
z tajících střech
Jakoby hladina rybníka provokovala
každou část našeho velkého Já zaslepeného
nekonečnou láskou
K nějakému vydechnutí do obrazu toho ledového zrcadla
jenž svazovalo nepokojné hladiny
Do mrtvolného ticha ...



Dlouho ...
Jsem se snažil tě znovu oživit k životu
Alespoň ve vzpomínkách , co se zdají být méně bolestivé
než ta nejpravdivější skutečnost
Ale , tvé mrznoucí ruce se stále něčemu bránily
snad doteku mých dlaní , které spalovaly svou žádostí
všechen mrznoucí vzduch okolo nás ... Jen se
více snažit pochopit to nepochopitelné
Zákony něčeho , čemu jsme říkali každodenní přítomnost
nahých těl vymilovaných neutuchající rozkoší
co se stále obnovovala ...



Jako vlny mrazu a zimy
dělající v našich slzících očích
obrazy mizícího horizontu v smrákání dnešního
nezapomenutelného dne ...