To co mě drží nad vodou,

Pomalu se rozplývá v šeru,

Další dny možná takové nebudou,

Všechny však mají stejnou měru..

Osamělá se cítím i ve velkém davu,

Slova lidí mi splývají v bláboly,

Nesnáším pomluvy, co pletou mi hlavu,

Doufám, že jednou všechno přebolí..

Realita je krutá a nemilostivá,

Sny jsou jen krásný přelud,

Hlavně když se připozdívá,

Poznávám onen stejný blud..

Kdo mě zachrání z toho šílenství,

Ptám se, sic odpověď znám,

Jeho tvář se nad všechny skví,

Nebojím se, že ho nepoznám..

Osamělá jsem stále,

V duši mé je černý mrak,

Štěstí však přichází nenadále,

Stává se z něho mocný prak..

V těch jiskřivých očích hledám klid,

Nacházím ho i v úsměvu jeho,

Nebojím se snad má to tak být,

Slyším jenom tlukot srdce svého..

Snad jednou klid najdu,

Možná pak bude všude,

Ať kdekoliv bez něj zajdu,

Tak stále v mé mysli bude..

Ty oči mám stále vyryté v duši,

Vidím je kam se podívám..

Šípy Amorovy vyletěly z kuší,

Smutné nálady už moc nemívám..

Osamělá se cítím, přesto nejsem sama..