Přes černý brýle, koukám na tenhle svět.
Někdy se těžko vracím ze sna a zpět.

Smutné oči co pálí a vítr je napadá,
touha co ubíjí, do života tak zapadá..

Z hlavy si čtu, jako z kalendáře.
Život jak z karet,jen se rozpadnout..

Naděje? Jak mě to může napadnout..
Jednomu beru,druhému vracím,
Sama k sobě.. Těžko.. Těžko se vracím.

Každou noc smutně prší.
Ne z nebe,ale z lidských očí..

Studeným deštěm rány léčím,
Poznala jsem svět a tím je nevyléčím.
Obloha osvětluje ztichlé kouty duše..Není tu nic mimo ní, miluji jen tiše.

Tvrdé kapky slz a deště,
které mi brání, udělat další krok v cestě.

Svůj život si natočím, a budu chodit pozpátku, abych poznala, co vlastně není v pořádku.
Chtěla bych poznat jednu z cest, co nebolí.
Vyvést mě ze strachu města a jeho okolí.

Přišlo ráno a svět je těžší o pár lidskejch osudů, každej vstává v náruči svých vlastních omylů.