Podzimní smutný večer,
vonící listí podél cest,
ty nejkrásnější oči,
které jsem kdy viděla,
ten nejkrásnější hlas,
jaký jsem kdy slyšela,
a do toho - smutek ze srdce,
smích upřímné nevinnosti z duše,
ticho nastávající noci,
poslední tuláci na cestách,
podzimní sladké loučení
v slzách a obětí.

Čeká nás jen to dobré
uchováme-li si víru,
naději a cit,
budeme-li jako malé děti zas
ty a já.
Jsem vesmír, nevěříš?
V mém srdci je úsměv tvůj i pláč,
v mé duši je řeka,
hory, lesy i zelené pastviny.
Slunce se mne dotýká,
nebe se směje,
jsem to já,
je to on,
tajemství života skryté
všem na dosah.

Na tiché stráni večer
pod kapličkou bílou
naslouchala jsem šepotu stromů
a ševelí ve větvích.
Unášena modlitbou
poznala jsem, že jsem nic,
jen vítr chladivý,
cestička vzhůru vedoucí,
lísteček zelený,
paprsek sluneční,
rosa za rozbřesku,
hnědý kožíšek veverčí.

Poznala jsem, že jsem nic,
jen čisté tlukoucí srdce,
jen dech stálé naděje,
život věčnosti v duši mé,
nic nejsem a ruce prázdné mám,
jsem jen nebe modré,
sluneční paprsek, který pohladí.

Snila jsem,
modlila se,
plakala nad krásou
i nad smutkem
z mnoha cest.
Nevěříte, tak si to nechávám pro sebe,
ale Bůh se dotýkal mého srdce
a věřte, když říkám,
že bych bez něho zdaleka
nebyla čím jsem dnes.

Dal mi víru v lepší já..