Díváš se skrze okno mého pokoje do noci,

nevidíš, že se dívám, že Tvůj obraz ve skle vidím.

Jsi snad jen přeludem, v mé životní bezmoci,

jsi snad snem, snem mých snů.

Vstávám z postele své, rozplýváš se,

ve skle Tvůj obraz jen ze snu přetrvává,

je v něm cosi nádherně krásného, vysněného,

nejsou to pouze jen oči plné radosti či smutku,

spíše jsou jak slunce za rozbřesku.

Je v nich jemná láska k mému já,

bez předsudků, bez výčitek, bez otázek,

bez slov, jenž jen srdce moje zná.

Klenba noci ránem bortí se a bledne,

zůstaň se mnou,. ještě malou chvíli,

než žezlo své slunce zvedne a začne panovat

a jeho paprsky zničí mé štěstí z Tvé blízkosti,

v myšlenkách mých mi ještě utkvělo pár slov,

jenž chtěla bych Ti lásko má říct.

Kouzlo noci již zmizelo za obzorem,

však vím, že s Tebou se zase navrátí zpátky,

zítra i pozítří, s každým novým úsvitem.

Napořád však budeš pouze krásným snem,

v němž se Tě budu snažit dotknout v myšlenkách svých,

naivně a zbytečně,.

neboť Ty jsi jen pouhopouhým snem.