Když najdu tichý kout,
když se mé rty nehýbou,
když temnota je tmou,
když mé oči nepláčou.

Propadám se prázdnotou,
tma je stále temnotou,
marně lapu po dechu,
nečekám už útěchu.

Tu odpověď přeci znám,
přesto se stále propadám,
proč už si to nepřiznám,
a stále se jen propadám.

Tam kde tma je temnotou,
tam kde zůstal tichý kout,
tam oči snad už nepláčou,
a rty se smějí nadechnout. . .