Dusím v sobě
svůj smutek
svou zášť..

Občas se ptám
sama sebe:
Proč ukrývám
svůj pláč?

Ukrytý
za rouškou noci..

Objímám peřinu
v neklidném spánku
tiším vzlyky
polštářem z oblaků..

Ráno se usmívám
za závoj přetvářky
své city dám..

Čím víc mi ublížíš
tím víc se směji..
Navenek klidná
však uvnitř umírám..