Tolik bolesti co uvnitř mě užírá,
srdce mý černý a nicotný se otvírá,
a sedím naproti tobě a slzy jen kanou,
neměla bych žít, dávno jít všem stranou.

Dobře mi tak, jen ať zas jaký to je vím,
když bezmoc je mým věčným prokletím,
tak na nic, a bez síly dál,
toho jsem se vážně moc bála..

Že si nedokážu nijak sama pomoct,
že je mi na nic i ostatních přítomnost,
že srdce mi spálila minulost,
že jsem jen marnost nad marnost.

Brečím jak malá, když mi na tobě záleží,
ale moje slzy a slova jen do hlíny náleží,
a nejhorší na všem je, že si to možná vyčteš,
ač sám, za nic nemůžeš...

To já jsem jen slaboch, co nesnese vidění,
svého utrpení...
Jsi někdo, v koho na tomhle světě ještě věřím,
jsem sobecká mrcha a do pekla mířím.

Když namlouvám si, že můžu ještě někomu k něčemu být,
už nechci víc žít!
Nosím bolest a žádnou radost,
všichni a hlavně já, toho máme dost.