Večer jako každý jiný..

Tma a ticho, které občas prořízne klapot opožděného chodce..

Čekám už 10 minut.. Nepřišel! Co na tom..

Vždyť to byl nejspíš jen stín.

Nebo tulák, co v nočních hodinách, při svitu měsíce hleděl do mé tváře.

Schovaný v černé kápi.

Nikdy však nepoznám ho blíž.. Ještě slyším jeho hlas, jenž volal mě k sobě.

A já se bála.. Tolik bála.

Ještě cítím, jak podával mi dlaň, co tak strašně pálí.

Né.. To musel být sen.

Náhle však připlul mrak a začal plakat.

Jeho slza dopadla na mou tvář

a smísila se s mou vlastní slzou.

Vzhlédla jsem a i přes

závoj smutku na mých

očích spatřila jsem oblak.

Byl velký, smutný a rozlobený.

Byl mým zrcadlem,

mým přítelem,

z jeho zlobi jsem cítila porozumění.

Sklopila jsem oči.

NE.. Nemohl mi rozumět.

Byl to jen tulák.

Nemohl chápat.

Ale já mu věřila.

Jak snadné je přestat se bát vlastního stínu.

Stačí jeden mrak..

Zhroutila jsem se na zem,

uprostřed opuštěné ulice.. V dešti.

A s každou kapkou vody citila bolest a beznaděj.

Budu tu ležet,budu snít

a budu doufat,

v nemožné… A navěky.