Zavírám oči a ztrácím svou mysl.

S nadměrnou lehkostí nechávám se unášet letním vánkem, pryč od lidí a jejich pohledů. Cítím, jak v žilách koluje mi horká krev a zaplňuje prázdné srdce..

Cítím chladný vánek ve vlasech a na dlaních jako malé kotě se choulí ten přítel vítr. S rukama rozpjatýma jako temný anděl pluji tím krajem snů..

S úsměvem na rtech, jež protkané jsou hořkou bolestí života,

 v očích jen to černé prázdno a lesk slz, které se valí jako perly z mořského dna.

Letím volně nebem jako silný pták. Bez strachu, jen s odhodláním utéci co nejdále od všeho na zemi..

Tak jednoduchým zdá se…jen zdá. Jak je mi neuvěřitelně těžko.

Jako bych měla na krku  uvázané závaží mého smutku, které nevyrovná se tíze čehokoli.

Jsem zpátky v realitě… v kruté realitě, která mě zabíjí.

Bez krve a hrozivých křiků... zabíjí mou cennou duši a její poslední cit, bez kterého nelze žít.

Nedokážu smířit se svým životem, který odlišný je od všech.

Odlišný svou temnotou a horizontem nečekaných obratů, které uvádí mě do rozpaků a berou poslední kapky síly. Jsou to ty chvíle, kdy nevím, zda jsem člověk nebo jen věc.

Chvíle, ve kterých ztrácím veškerou důvěru k lidem. Proto teď běžím tou prázdnou ulicí poháněna krutým větrem. Běžím a přes slzy nevidím si na cestu, která je poseta trním..

Zato vidím tebe stále před sebou... ten pohled a úsměv, ta gesta a tvář…vidím tě pořád… prosebně k nebesům křičím, no tak už zmiz… prosím… už nemohu dál… na kolena padám s rukama na tváři… sama a přitom s tebou…

 S tebou ve své mysli, kterou nemohu obejmout…