Déšť vyťukává smutnou píseň do oken.
Zamyšleně sedím,nevnímám noc ani den.
Zachumlaná v dece,po těle jde chlad..
Pořád strašně sama,po lásce mám hlad.

Ztracená ve špíně tohoto světa.
Život se mi rozsypal a stačila jen věta.
Nechci pustit tebe, ani slunce do pokoje.
Jsem slaboch, vzdávám všechny boje.

Ve spárech samoty zůstávám dál..
S pocitem nicoty.. kdo by se bál…?