Pamatuju na den první, kdy spatřila jsem tě a v očích se utopila,
hlava netušila, co se děje, ja se usmála - otočila..
Jenže nitro mé hned vědělo a řvalo z plných plic:
"Kéž by dřív než bude pozdě pochopil..“
a pohled ten si uložil..

Dlouho vědomě a těžko přitažlivost jsem ovládala,
v mysli strach, co stát se může,
pak s radostí se tomu poddávala

..pobláznění ženy...

Rozum bojoval a ja držela se v polospánku, v nedokonalém snu..
Strach ze změn, spokojena s proudem všedních dnů..
Mám snad zničit co mám, přijít o své jistoty?
Mám se podat, přiznat novoty?

Avšak modrost nebe, krása oblak, svět z výšky, krása českých krejin..

Barevnost lesů, klikatění řek..

Létání a adrenalin,
to vše připomnělo, co znamená být živ,
nic neodkládat, za svým si jít..

Strach z nezdaru a z bolesti uz zažila jsem přec tolikrát,
není však ničím proti tomu trápit se a nezkusit..
Tolik zásadních kroků proběhlo a vztahu krach,
já musím znovu zplna žít a života si užívat.

Nechovám se možná rozumně a ani to dělat nechci,
baví mě cítit, smát se, tancovat, řádit, prostě žít,
a tohle dosahuje tisickrát větší ceny,

kdybych tě u sebe mohla mít..

Když s tebou jsem, mám chuť chytit tě a už nikdy nepustit,
dívat se na tebe, smát se s tebou a okolí vypustit..

Tvář ti pohladit, nechat se pohledem tvým hřát,
při padající hvězdě nesmrtelnost si přát..

Mám velký strach dovolit si víc,
to co je, zdá se tak křehké,
jedna chyba, jeden krok vedle,
nezbude nic...

Ať už toto všechno dopadne jakkoliv, já vděčena jsem, že žiji..
Nahoru, dolu, nechápu co se děje, někdy trhá mi to žíly..

Přátelství dvou lidí zdá se být dost zvláštní,
u mne jde o něco víc, vždyť podkládám to básní..