Třesoucí rukou tužku zvedám,
začínám tyto řádky psát,
nikdo se mě neptá, jak to zvládám,
měla bych se už jen smát?

Oči plné bolesti

mám,
rty sevřené úzkostí,
cítím, že to brzy vzdám,
duše

má se přemostí.

Již nikdy nespatřím světlo světa,
chuť žít zmizela mi v tmách,
nespraví to žádná hloupá věta,
slzy kutálejí se po zemi jak hrách.

.

Hrách, který život zadupal do země,
cítí teď jen bolest hroznou,
takový pocit zevnitř užírá mě,
jako když matce dítě vezmou.

Milovala jsem život,
milovala jsem vás,
přátelé mí drazí

ať vám to jde snáz..