Sama se plácám ve svém bahně,
prázdná, už jen ležím na dně..
Vzpomínám si.. Měla jsem přání,
vždy proměnilo se ve zklamání..

Už nemám chuť, už nikoho neznám,
cítím svůj osud, cítím se sama..

Nemůžu dál,
sama sebe bych se bála,
proč nemám z ničeho radost?
v hlavě slyším, DOST!

Dost sebelítosti, která k ničemu není,
pokračuj a zapomeň, že měla jsi přání!
Zapomeň na lásku, tu už stejně nepoznáš,
nemysli, že své srdce ještě dáš..

Moc dobře to víš,
kdo by o to stál,
srdce snadno zničí,
pak ho pošlou dál..

Přála bych si konec,
v tomhle světě pro mě už nic není,
jen skrytýho smutku ranec,
a nezbylo mi žádné snění..