Cítím se jak někdy v létě,
tak nějak sama na tom světě.

Na hrudi kámen tížíci,
v dýchání téměř mi bránící,
a s každým úderem bolí mě srdce,
proč je to, zač je to, pochopit se nechce.

Že je mi smutno, kdo vědět by to chtěl,
kdo by se nad tímhle zamyslel?

Něco mi chybí, že cítím se tak špatně,
kéž bych na minulost, vzpomněla jen matně.

Je tu.. Pořád  ji znovu žiju,
můžu jen čekat co přinesou další dny,
jestli mně unesou k teplu nebo zas do zimy.

Jak stéblo trávy, sama sice neležím,
komu však v reálu, na mě ještě záleží...