Znáš to? Znáš někdy ten pocit, kdy se cítíš tak strašně sám?
Kdy ti připadá, že kolem sebe nemáš nikoho.
Jenom tmu a vzduch.
Vzduch, který tě dusí...

Jsem právě ten vzduch, nic víc, nic míň.
Žít bez něj nemůžeš, ale přece je samozřejmostí...

Necítí, nevidí, neslyší.
Nežije ani neumírá.
Nemlčí a nemluví.
Nedoufá a nevěří.

Proč? Proč se cítím tak sama?
Proč ta úzkost?
Proč ten strach?
Otázky, všude jen otazníky.

Věty bez konce.
Řádky beze slov.
Slova bez písmen.
Noci beze snů.
Večer beze dnů.

Každý den stejný.
A přece tak jiný.
Nechci a musím tu být.
Den co den.
Noc co noc.

Nespím a usínám.
Nechci a mám pocit, že umírám.
Něčím se ničím.
Potichu křičím.
A nikdo mě neslyší...

Nechtějí? Nemůžou? Nevím.
Proč zase ten strach?
Proč zase ty slzy?
Proč tyhle otázky?
Bez snů a nadsázky.