jako malé zrnko písku, v hlubokém oceánu,

jako kapička, v nekonečném moři,

jako řeky, v nedosažitelné hoře,

jako nekonečné ticho, mlhy v temných lesech,

jako tekutá láva, pod zemskou kůrou,

je touha má...

jako krásný sen, co končí ránem,

jako slza, co pálí v silném mrazu,

jako nádech a výdech, ve Tvém jménu

jako dotek lásky, plný něhy,

jako pohled, co vášeň tají,

je touha má...

Má duše je prázdná, sama bloudí pustou krajinou mých snů.

Mé oči ztratily tu jiskru a plamínek dávno vyhasl sám.

Má ústa nelíbají, jsou bez hedvábných doteků Tvých - usychají...

Mé ruce hledají a nenacházejí.

Chytám motýlka, poslední naděje, usmívá se a pak mě naposled pozdraví a zamává křídly.

Mlčky stojím a dívám se za ním,,, dokud vidím třepetat se jeho křídla nad obzorem.

Tichá je krajina kolem mě.

Stojím tu sama.

Má duše je prázdná, jak nádoba v ohni vyschlá...

Mé oči se smutně ohlížejí zpět, kam už se nikdy nevrátím, nebudu smět!

Sama jak jediný vlčí mák v poli,

sama jak měsíc na hvězdném nebi,

sama jak kapka slzi ve tváří... Jsem sama.

Nevím, co za sílu žene v před tolika lidí, tolika osudů...

nevím co rozhýbe celý svět.

naše oči se míjejí jako dva poutníci na cestě za láskou.

Jsou jako kniha, stránku po stránce odhalují krásný příběh.

je plný citů, něhy a hlavně porozumění.

V knihovně mého srdce mám jenom tebe, jen náš příběh...

Čtu ho znova a znova.

Každý řádek se mi vrývá hluboko do mého nitra.

Ty jsi můj spisovatel,

já tvoje čtenářka,

patříme k sobě...

Dnes Ti nebudu vyprávět pohádku. Pustím Ti raději film, jeho režisérem je sám Bůch. Dívej se proto pozorně a neměj strach. To všechno Tě totiž čeká...

Život - nepravidelně navinutá nit na špulce, která se může kdykoliv přetrhnout...

Láska - cit, který vhání do očí slzy...

Bolest - cítíme vždy, když ztrácíme naději...

Naděje - poslední co zbylo a co od nás odchází stejně tiše jako Ty ode mě...

Já - vtíravé slovo, které chce být ve všem první...

Ty - mé světlo, které dohořívá...

Smrt - bílá paní, která nás všechny jenou pozve k sobě na kafe...

Neusínej přece! všechno se bude opakovat, zas a znova a na pořád...

Viděla jsem Tvé oči, takové něžné, krásné

V těle ukrytá něha. Dospělý a přece tak dětský.

Pohyb těla, tvůj pohled, tvá slova, bodly do mého srdce tak hluboko.

Mám chuť Tě políbit...

Mám chuť pohladit, stisknout a už nikdy nepustit.

Topím se ve tvém pohledu a vím, že ty mě zachráníš...

Svůdný pohled, sladké rty...

jen jednou se jich smět dotknout...

Kde jsi odvaho? Začít znovu...