Guliverovy cesty

17.Červenec 2008

Ještě o světě nic nevím a vydávám se na dlouhou plavbu. Ne jako kapitán Guliver, ale jako kapitán Já I. Zpočátku pluji ve světě plném kouzel, lidí rozdávajících dárky, klamání ale i spokojenosti, radosti a štěstí. Dodnes na tyto plavby vzpomínám. Nic ovšem netrvá věčně, jak již jednou bylo řečeno: ,, a přece se točí... ,, tak čas postupuje a já pluji dále. Stále více se přibližuji realitě, připlouvám do stále zvláštnějších zemí s ještě zvláštnějšími názvy, ve kterých jsou zcela jiné hodnoty, diametrálně odlišné těm, které jsem dřívě potkával. Procitám do kruté reality a opět musím dát za pravdu již hodněkrát vyřčené větě : ,, Každý kraj, jiný mrav. ,, Zdá se mi, že v každé zemi se lidé chovají zcela jinak, mají zcela jiné hodnoty, jiný způsob smýšlení, honí se za zcela něčím jiným. Nechápu to a zaráží mě to. Opět si vzpomenu na dřívější plavby, kdy mi bylo všude příjemně a všude se mi líbilo. Jsem zdrcen poměry v jedné zemi, tak odplouvám do druhé země. V druhé zemi jsem taktéž zděšen, tak odplouvám do další. Všude je to stejné. Lidé žijí bez obyčejných věcí, obklopují se věcmi novými a staré zcela upadají v zapomnění. Zdá se mi těch věcí líto, přemýšlím, zda-li věci zachránit či nikoli. Rozhodnu se, že ne. Uvědomím si, kolik takových lidí již bylo přede mnou a že byli neúspěšní. Přeplouvám do další země. Zde staré věci už vůbec nepotkávám, vše je nahrazeno novými věcmi. Začínám zcela zapomínat na plavby v dávných dobách a již nevidím věci které jsem viděl, neříkám slova a věty, které jsem říkal, nedělám činy které jsem dělal, nepřemýšlím o věcech, o kterých jsem dříve přemýšlel. Už mi to ani není líto. Usazuji se v zemi peciválů, kde se každý stará jen ,, o to svoje ,, , nezaobírá se věcmi jinými, raději ani moc nemluví a zřejmě je asi tak i spokojený. Rezignuji na hledání skrytých ideálů, rezignuji na všecky lidské hodnoty, regiznuji v podstatě úplně na vše. Jsem peciválem, kterému je vše fuk. Ničím se netrápím a již jsem zcela zapomněl na mé plavby z dávných let. V tuto chvíli jsem započal nejdelší část mého života. Hnijící část. Kdy už budu jen hnít a hnít a hnít.... až jednou shniju. A až budu shnilý, tak prostě jen tak nic nebudu. A to už mi bude úplně všecko jedno....

napsal/a: mouse22 10:36 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

enzo6 28.07.2008 02:32:27

hezky,je to pravda.většinu zajímá jen vlastní já,plné potřeb(materiálních),plné strachu před neznámem a před sebou samými.krásně se obklopujeme věcmi,které potřebuje jen zdánlivě,nedochází nám,že se odcizujeme světu.i sobě.