V zamlžených sklech se leskne,
v objektivu naprosto přesném,
září dlouze v noci i ve dne,
má tváře hebké a ruce ladné.

S energií hlasu, co nehles,
elegancí plesových šatů,
je to hedvábných oček řetěz,
spojuje, co bylo napůl.

Je to klepání křídel hladkých,
má sílu jakou jí Ty chceš dát,
je to voda, co nese se nad líh,
nelogická láká tě v růží sad.

V zamlžených sklech se leskne,
v objektivu tvém je vřelá,
bez ní tvé srdce jen teskne,
s ní žhne až žárem zbělá.

Je Tvoje ale i má,
je naše ale i svá.
Je to láska osobně,
dávám se tobě a Ty mě.