Ovšem ten nebyl o přátelství... Nebyl o
smíchu nad rozlitým vínem a pošlapaných nohách při každém setkání. Sama kniha se mě začala dotýkat svou láskou. Nebo spíš přitažlivostí a vášní. Ale já jsem se s ní domluvil, že čtení o přátelství bude pro mne nejlepší. To jsem chtěl dodržet. Navíc, na román o lásce jsem nebyl připravený. První večer s ní byl něčím mezi krásným
přátelstvím a láskou, která pohltí celé tělo a osvobodí mysl. Ráno už byla láska to jediné, o čem jsem mohl v knize číst.Vydrželo mi to až do teď. Nechal jsem se
strhnout k projevení svých citů. Jestli se ta kniha ale má přede mnou zavřít, ať se to stane. Jednou jsem ji nemohl najít. Bylo tak těžké ji otevřít, že mi na to moje síly nestačily. Asi sama nechtěla, abych v ní četl. Stále jsem si chtěl číst o lásce, ale když jsem ji s velkým úsilím otevřel, nebo jel do knihkupectví, abych si přečetl rukopis, který tam stále mají, nedostával jsem lásku. Psalo se v ním o všem možném jen ne o lásce. Tak jsem ji ztratil, abych ji mohl znovu naleznout. Po opětovném shledání, se její obsah změnil a byl tak krásný! Bylo v něm tolik citu a něhy jako nikdy předtím. Teď mám ale pocit, že se stránku od stránky láska z jejích slov a řádků vytrácí.Čtu jí méně, abych na to
nemyslel. Jestli v ní už láska není, ať se zavře. Neumím číst o lásce, když kniha píše o něčem jiném a jednou za dvě kapitoly zmíní, že láska v ní stále je, ale jen se jí nevěnuje tolik slov. Když čtu s láskou, a to já dělám, zoufale potřebuji, aby kniha byla o lásce. Aby o ní mluvila a aby všechno, co se v ní říká bylo vysloveno způsobem, ze kterého je láska znát.