Dejte mi chvíli, pauzu...
Chvili na zotavení, procitnout ze snění,
setřást své vzezření v zrcadlení,
chvíli ať vím, co je a co není.
Roztáhnu křídla a pohladím slzy
dnů, kdy není brzy a pozdě nebude,
chvil, co zůstanou a kdy srdce je rudé.
Konečky pírek zvlhlých dotknu se země
a znovu přistávám tiše a jemně.
Vím, že na to nejsem sám,
ale dva nejsme zjevně.
Baví mě dávát a křídla mám silná,
unesu návrat dnů co znám.
Dejte mi chvíli, pauzu...
Třeba si strom uvědomí, že pomoct mi smí,
silou svou v přítmí mě přijme do větvoví,
podrží a podpoří, s něhou pohladí po peří.
Pak sílu vnitřní ucítím znovu
v křídlech kterými i strom ponesu,
on vybere výšku, směr i adresu.