Harmonie nesouzvuků líbí se mému uchu,
rozvrzaný kočár skřípe píseň ladnou,
středověkem mého srdce v zatuchlém vzduchu,
třeseš a probouzíš v něm city, které chřadnou.
děti, které se nikdy neusmály,
středověk můj byl chladný a nehezký,
teď však ve mně vášně vzplály.
Hořící pochodeň, svítím až za náš svět,
síla, co nosím, chce zámek vystavět.
Za hradbami vlajku, srdce, štít,
v komnatách i mimo s láskou žít.
Štítem chránit, co patří tobě, nám,
srdcem mít rád, za to všechno dám.
Skřípení zubů, kterému říkají čas, mi vadí,
sám ho nezvládám, s tebou zapomínám,
nevadí mi vrásky, ani strach co chladí,
stačí když vím, když cítím, že tě mám.
Prach se zvedá a světlo ho pohlcuje tmou,
srdce je prázdné a rozplývá se,
když štít neuchrání, co skrývá se v nás dvou,
když se srdce neutápí v kráse.
Potom se setmí a já se ztratím v temnu,
Nenajdu už lepší, ani podobnou, ani jednu!
Vysypu se na černou zem jako bíle peří,
zůstanou naděje těch, co stále v něco věří
a vítr vezme všechno krásné pryč,
ve mně světlo zhasne, uhodí mě bič.
Nedovol to, drž štít co nás chrání semnou,
Chci se za lásku i za tebe moc prát,
Když spadnu, dej mi sílu se zas zvednout,
Měj mě ráda, vždyť já tě mám tak rád!