Řekni zas, znovu a nesměle
jako strast pod tíhou ortele.
Jako obava nemocného k smrti,
on prohrává, tebe k slzám nutí.

Řekni slovo, seber odvahu.
Padá těžce olovo dolů ze svahu.
S naléhavým zvukem o dno se zastaví,
proletělo srdcem, jehož dno vytravle rezaví.

Řekni tiše, ať tě třeba neslyším
ani pod cypřišem omámený vším.
Tvým i tím co ti nepatří.
Větvovím se nese bezvětří.

Řekni pomalu, tak jako se voda
od obzoru k nohám nese.
Řeka náhod ruku ruce podá,
kamaráde, lásko - seznamte se.

Řekni pevně - ať se nebojím.
Dej mi dlaně, v kolenou povolím.
Stopa touhy vtisknutá do mých očí,
zůstává a neodchází, i k tobě vkročí.

Řekni hned, že už je pozdě.
Sám se sebou už týdny dlím.
I v posledním královnine hvozdě
víno kysne, ocet smrdí okolím.

Řekni zas, znovu a nesměle
jako strast pod tíhou ortele.
Rozhodně jako láska němá,
řekni: "Kamarád se zradit nemá."

I přes můj cit, věčně mlčím.
Až teď vím, co znamená dobýt hrad.
Když nad melodií jemnou brečím,
zjištuji, že tebe měl jsem a mám rád.

Tebe slečno kamaráda,
když říkáš znovu a nesměle
jako strast pod tíhou ortele,
že mě jsi měla ráda.