Stál tam v tom šumu,
všude samý snob.
On, mistr svého umu,
mlčel jako hrob.
Pak prohrábnul vlasy své,
otřel snědé čelo.
Vzal housle a smyčec,
pak narovnal tělo.
Pohled měl pekelný
a vlasy jak noc.
Dotknul se strun,
ukázal svou moc.
Vše kolem ztichlo,
on stále tam stál.
Tiše a jemně,
svou píseň hrál.
Serenade, trilky krásné,
až mráz po zádech tančí.
Každé lidské srdce žasne,
když král parketu kráčí.
Však co to slyším?
Tempo rychle roste.
V čele vlasy, kapka potu.
Otáčejí se všichni hosté.
On hudbu nehraje, on hudbou žije.
Teď hrát začal čardáš,
cikán ohnivý, jenž víno ještě pije,
když ranní kávu si dáváš.
Na parket chlapec snědý teď vkročil,
popošel kroků pár, pak náhle vyskočil.
A tančil jak mohl, a tančil jak žil.
Ruce vždy na dobu tlesknou ze všech sil.
A jeden tančil a druhý hrál,
a čas kolem, mimo parket,
jakoby snad ani neexistoval.