Plamínek lásky

Byla jako růže, jenž omamně voní,

jen jsem ji zahlédl, zamiloval jsem se do ní.

Každé pak ráno mne úsměv její budil,

slza její když tekla, mráz na srdci studil.

Pak odešla navždy jak když hrom uhodí

v době kdy naše milé dítě se narodí.

To navždy ji nemoc svou ranou tak schvátila,

oslabila úplně a pak krutě zabila.

Zabila zdroj mojí veškeré radosti,

teď nevím co dělat, jak učinit zadosti

své mysli, své touze, svým citům všem.

Však od ztráty milé mé jde den za dnem.

Tak jak ten čas všude kolem nás běží,

vzpomínka na milou hlouběji leží.

Hlouběji v srdci mém pod vrstvou vzpomínek,

slábne mi v mysli její věčný plamínek.

Až jednou uhasne, bude klid v mojí duši,

pak budu se dívat zas jak život mi sluší.

Možná najdu si některou z krásných panen,

možná i zažehnou ve mne ten plamen…

…plamen věčné lásky a smíru. _MH