Budu vám příběh vyprávět,

o tom jaký může býti svět.

Jak z lásky nemůžeme spát,

vše co máme, chceme dát.

Tomu, kdo jest námi milován.

Chladný podzim tehdy byl,

když jsem ji poprvé políbil.

V tu chvíli nevěděl jsem snad,

koho vlastně chci mít rád.

Byla krásná jako květ.

Snesl bych jí k nohám celý svět,

jen abych mohl vidět na chvíli,

její úsměv spanilý.

Žil jsem pro ni den co den,

v touze nebýt podveden.

Strach mne budil ze spaní,

v blízkém ranním svítání.

Strach oni měl jsem jen.

Noční můrou byl mi sen,

že opustí mne navždycky.

Tím strachem byl jsem maličký.

Jakmile však u mne byla,

celý den mi proměnila.

Najednou jsem mohl žit.

Lásku čistou ve vodě pít.

Líbat ji byl pro mne sen,

co nevysnil by Andersen.

Dotyk její hřál a chladil,

jako by mne živel hladil.

Byl jsem jako malé kotě,

schované v bezpečí, v botě.

Láska hřála v srdci mém.

Ona je můj diadém.

Pro ten krásný pocit jen,

šel bych za ní noc i den.

Být s ní aspoň malou chvíli,

šel bych za ní nejednu míli.

Srdce mé jak moře otevřené,

žilo z lásky její jen.

Její mou bylo však nejspíš přehlcené,

tak skončil tento krásný sen. _MH