Teplý zářijový podvečer navozuje v jinak krušném prostředí odlehlého předměstského plácku příjemnou náladu. Procházím se městem a došel jsem až zde. Je to takový malý kousek místa mezi otlučenými domy se zdmi pokreslenými rukama mladých lidí. Takových, kteří ráno vyjdou z domu potloukat se po temných uličkách a vracející se pozdě večer domů jen aby měli kde spát a ráno zase vyrážejí. Jdu dále, když v tom si všimnu, že jeden na první pohled stejný chlapec sedí na onom plácku.

Sedí na zemi a před sebou má vyvrácenou lavičku. Opírá si o ní velký kus lepenky a v ruce svírá kus uhlíku. Jdu blíže - čistě jen ze zvědavosti.

„Ahoj…“pozdravil jsem. Však odpovědi jsem se nedočkal. Popošel jsem blíže. Podíval jsem se mu přes rameno a nechtě jsem zastínil kus kreslící plochy. Najednou s sebou chlapec trhnul. Rychle zvednul oči a podíval se na mě. Už jsem pochopil proč mi neodpověděl. Chlapec si vytáhl z pod hustých tmavých vlasů dvě malé sluchátka ze kterých zněl hlasitě soul.

„Omlouvám se, neviděl jsem vás…“

„Nic se neděje“odpověděl jsem. „Jenom jsem tě pozdravil.“

„Taky vás zdravím..“

„Děkuji“

Jeho přívětivost mě trošku zaskočila. Lidé jeho věku takoví nebývají, zvláště pak k cizím lidem.

„Co to kreslíš?“

„Domy a támhle obzor“ řekl a zadíval se na zapadající slunce. Podíval jsem se mu přes rameno a naráz jsem ustrnul. Na tom obyčejném kusu papíru byl tím obyčejným uhlíkem nakreslen sen. Byla to nádhera. Nevěřil jsem až že je to možné.

„To je pěkné…. moc pěkné“ povídám. „Jak dlouho to kreslíš?“

„Nevím. Moc dlouho ne. Jsem tady něco přes hodinu.“

„Chodíš tady často?“

„Ano. Jsem tu jako doma.“

Pousmál se na mě a já si až teď všimnul výrazné jizvy na krku. Byla stará, již zhojená. Vypadala jako kdyby byla způsobena něčím ne moc ostrým. Chlapec si všimnul, že jsem si jí všiml a povytáhl si starý hrubý hnědý svetr tak, aby ji zakryl.

„Kreslíš pěkně. Už jsi zkoušel kreslit i něčím jiným?“

„Někdy najdu tužku nebo propisku, ale nejsou na kartonu dobře vidět. Uhlík je na tohle lepšejší.“

„A co papír. Proč nekreslíš na něj?“

„Obvykle kreslím na normální papír. Většinou když zajdu do nějaké firmy a poprosím tak mi nějakej dají.“

„A proč teda teď kreslíš na starý kus kartonu?“

„Papíru je málo a tohle je jenom taková malůvka. Škoda na to spotřebovávat normální papír.“

„Aha…“ odpověděl jsem. V duchu si říkám ‚No tak jestli je tohle jenom taková obyčejná malůvka, tak bych chtěl vidět tu na papíře.‘ Vůbec bych chtěl toho od něj vidět více.

„Podívej mám pro tebe návrh...“

„Ano?“

„Koupím od tebe tuhle malůvku. Je moc hezká. Prodáš mi ji?“

Chlapec se rozesmál.

„Klidně vám ji dám.“

„Ne. Chci ji koupit.“

„Že vám není škoda těch peněz.“

„Tak za kolik?“ ptám se.

„To je na vás.“ řekl a začal si utírat ruce zašpiněné uhlíkem do kusu hadru. Já jsem mezitím našel v kapse peněženku, vytáhl jsem z ní pět dolarů a podal mu je.

„Pět babek? Za tohle? To neberu.“ Podíval se na mě a odstrčil nabízené peníze.

„Je to málo?“

„Podívejte z pěti dolarů já žiju dva dny. Je to za takovýhle kus kartonu moc.“

Vytáhl jsem o dolar víc a podal mu to.

„Když říkám že kupuju, tak kupuju.“

„No jak myslíte.“ řekl a vzal si peníze. „Máma bude mít radost, že taky nějak přispěju. Děkuju. Víte my na tom zrovna moc dobře nejsme. Máma je sama na mě a dva brášky.“

Vytáhl jsem ještě desetidolarovku a chtěl mu ji dát, ale on mě zarazil.

„Tak to ne. Obrázek jste si koupil. Víc nic. Nejsem žebrák.“ odsekl naštvaným tónem vzal si svoji ošoupanou plátěnou brašničku a zvedl se k odchodu.

„Děkuji za obrázek.“ zavolal jsem na něj když už byl nějaký ten kousek ode mne.

„Není zač. To já děkuju.“ řekl aniž by se otočil.

Zůstal jsem tam sám se svým nově koupeným obrázkem. A tak jsem ho zvedl ze země a vydal jsem se domů. Cesta mi utekla celkem rychle, neboť jsem pořád musel myslet na toho kluka.