„Máma asi ještě spí tak budeme radši potichu.“ zašeptal na mne při vyzouvání bot.

„Ano, jistě,“odpověděl jsem taktéž tiše.

Jenom co jsem zvednul hlavu ustrnul jsem. Na zdech obývacího pokoje visely portréty celé rodiny kreslené, předpokládám, Peterem. Jenom jednoho jsem nemohl najít. Otce.

„To jsi maloval ty?“ zeptal jsem se.

„Ano. Všechno co tu visí na zdech je ode mne nebo od brášků. Jejich obrázky, ale určitě poznáte,“ řekl a tiše se pousmál. Bylo mi zvláštně. Obrazy měly úžasně živý vzhled. Šedé stínování uhlíku tvořilo ostrým linkám tužky pozadí, které vdechovalo obrazům nesmírně přesvědčivý výraz.

Procházeli jsme bytem dále. Připadal jsem si jak v jiném světě. Světě krásných krajin v odstínech černé. Věděl jsem, že jsem právě poznal geniálního malíře, který si dokázal v možnostech, které se mu naskytovaly, vytvořit vlastní, svérázný, ovšem obdivuhodný styl.

Došli jsme k dveřím Peterova pokoje. Otevřel a pobídnul mě abych vstoupil.

„Tohle jsou moji bratříčkové. Miki a Tomy.“

A skutečně. Na zemi si hráli se stavebnicí s velkými kostkami dva malí kluci. Dvojčata.

„No tak kluci. Pozdravte pána,“ řekl jim Peter pevným výchovným hlasem.

„Dobrý den,“ zazněl pozdrav od obou téměř shodně.

„Ahoj kluci. Já jsem Sebastian,“ odpověděl jsem a usmál se na ně. Peter mezitím vytáhl zpod postele velkou krabici plnou obrazů. Ano. Tohle už nebyly obrázky. To byly opravdu obrazy. Jenom je zarámovat a už by se vyjímaly na zdech galerie.

„Prodáš mi dnes zase nějaký?“

„No pokud chceš tak si nějaký vyber. Jenom tenhle si chci nechat,“ řekl Peter a vytáhl z krabice velký obraz horské krajiny.

„Jistě.“

V tu chvíli jsem nevěděl, který si vybrat. Všechny měly své kouzlo. Všechny byly nádherné. Přesto všechno jsem si jeden obrázek vybral. Byl na něm starý muž krmící holuby, sedíce při tom na lavičce v parku.

„Kolik bys chtěl za tenhle?“ zeptal jsem se Petera.

„To nechám na tobě. Stejně ani nevím jakou může mít takovýhle obrázek cenu.“

„Dobrá. Pro mne má tenhleten cenu třiceti dolarů. Bereš?“

„Nezbláznil ses?“ zeptal se mě, ale já už z peněženky vytahoval peníze.

„Když říkám, že pro mě tu cenu má, tak si srandu nedělám. Takže ber.“

„Ne. Seš kamarád, tak ode mne dostaneš slevu. Dám ti ho za pět. Tak jak ten včera.“

„Jak myslíš. Děkuji ti,“ řekl jsem a podal dal na stůl pětidolarovku.

„Já děkuju.“

Chvíli jsme si povídali o kreslení. A mne po chvíli něco napadlo.

„Co budeš dělat pozítří Petere?“

„Ještě nevím. Možná půjdu pracovat ke známému do knihkupectví. Ale není to jisté. Proč se ptáš?“

Vstal ze židle a začal uklízet ostatní obrazy.

„Chtěl bych tě seznámit s jedním mým přítelem. Myslím, že by se ti mohl líbit. A navíc si myslím, že by od tebe koupil taky některý z tvých obrazů.“

Peter se pousmál.

„Jestli chceš tak klidně. Ale odkud je? Ať vím kam jet.“

„To nemusíš řešit. Ráno pro tebe přijedu. Teď už budu muset jít. Musím ještě do práce.“

Vyšli jsme z bytu a zamířili k východu.

„Zatím nashledanou Petere,“ rozloučil jsem se a vyšel na ulici.

„Tak zatím ahoj. Uvidíme se teda ve středu.“