Přijeli jsme před nemocnici a rychle vběhli na recepci.

„Hledám Sarah Dickinsovou,“ vychrlil jsem na recepční sestru.

„Jste její příbuzný?“

„Já? Já ne, ale tohle jsou její děti.“

„Nemohu vám o ní nic říct dokud nějak neprokážete aspoň příbuzenský vztah,“ řekla pevným tónem.

„Kašlu vám na pravidla. Tyhle děti a jejich matka právě přišli o střechu nad hlavou a mají v podstatě už jen sami sebe. Tak je aspoň nechte za ní jít,“ řval jsem nepříčetně. Pak mne někdo chytil zezadu za ruce. Bylo to ostraha.

„To je dobré pánové. Nechte ho,“ řekla sestra a ti velcí muži mne opravdu pustili.

„Jessie, odveď tady pána na jednatřicítku,“ zavolala recepční sestra na mladou praktikantku. Stihl jsem jí ještě poděkovat. Ona se jen usmála.

Prošli jsme velkou chodbou k výtahu a vyjeli do prvního patra. U dveří s číslem 31 stál zrovna doktor a zapisoval něco do karty.

„Doktor Grant vám už bližší informace řekne asi sám,“oznámila nám praktikantka a odešla.

„Pan Dickins?“ oslovil mne doktor.

„Ne. Jmenuji se Sebastian Hayes. Jsem blízký přítel Sarah.“

Peter se na mne tázavě podíval. Jedním okem jsem na něj nenápadně mrknul. Pochopil a hned se přidal.

„Ano. Sebastian s námi bydlí.“

„V pořádku. Paní Dickinsová je již mimo jakéhokoliv přímého ohrožení života. Nadýchala se většího množství kouře a upadla do bezvědomí. Ale teď je jí už dobře.“

„Můžeme ji navštívit?“ zeptal jsem se.

„Jistě.“

„Tak běžte kluci,“ pokynul jsem Peterovi, jeho bratrům a sám jsem šel hned za nimi.

„Maminko, maminko!“ volali kluci radostně.

„Co tady děláte? Jak jste se sem dostali?“ zeptala se Sarah slabým hlasem.

„Přivezl nás Sebastian.“

Až teď otočila hlavu a všimla si mne stojícího v rohu místnosti. Mlčel jsem.

„Děkuji pane Hayesi.“

Přistoupil jsem k posteli a políbil jí ruku.

„Pro vás už jen Sebastian, prosím.“

„Pak pro tebe už jen Sarah,“ řekla a těžce oddechla.

„Maminko jak se cítíš? Je ti dobře?“ zeptal se Peter.

„Ano. Buď v klidu. Teď máme jiný problém. Pojedete za tetou Marthou. U ní můžeme zatím bydlet.“

„To je nesmysl,“ řekl jsem. „Můžete bydlet zatím u mne. Stejně je mi v domě samotnému smutno.“

„Jóóó…“ zavolali všichni tři kluci téměř zároveň. Sarah se na mne jen starostlivě podívala.

„Neboj Sarah. Místa je tam dost.“

„Když myslíš.“

„Máš tu vše co potřebuješ?“ zeptal jsem se.

„Ano. V pořádku. Mohl bys tedy kluky ty dva dny pohlídat? Vím, že je to hodně co po tobě žádám na to, že se známe teprve druhý den, ale…“

„S tím není problém. Tady máš moji vizitku. Je tam na mne i telefonní číslo. Kdybys cokoliv potřebovala, zavolej.“

„Díky.“

„Pojďte už kluci. Maminka je unavená a potřebuje si odpočinout,“ řekl jsem. Tak jsme se tedy rozloučili a odešli.

…