22.Květen 2007

„Těší mne pane Hayesi. Já se jmenuji Sarah. Sarah Dickinsová. Mohu vás pozvát na kávu?“ řekla již mírněji, ovšem stále s jistou odměřeností v hlase.

„Děkuji za pozvání, ale pro dnešek musím odmítnout. Čeká mne doma práce. Rád se ale opět někdy zastavím.“

„Jak myslíte. Zatím nashledanou,“ zavolala na mne, když jsem už nastupoval do auta.

„Nashledanou Sarah. Rád jsem vás poznal. Měj se Petere.“

„I ty Sebastiane,“ odpověděl Peter a zamával na mne.

 

 

Celý zbytek týdne byl poměrně stereotypní a těžký. Dostal jsem z redakce zadány další recenze a články. Tak jsem tedy seděl doma a psal. Ani mi to vlastně nevadilo. Již ve čtvrtek kolem poledne se obloha zatáhla a přišlo sychravé počasí. Ze začátku jsem seděl v pracovně. Velké tmavé místnosti s obrazy. Většina z nich jsou vyobrazení anglických lovců se svými věrnými psy, to vše v plných tmavých barvách.

Po chvíli jsem ale ucítil chlad. Ani ne tak fyzický chlad, jako chlad samoty. Ano. Místnost byla tak velká a přitom tichá, že si člověk připadal skutečně sám. Proto jsem utekl do obývacího pokoje, zatopil v krbu a pustil do ticha jemnou hudbu Keitha Jarretta. Jemné tóny piana se rozléhaly místností jako libá vůně. Doplněna praskotem hořícího dřeva navozovala tu pravou náladu pro myšlení.

Bývala doba kdy jsem tu nebyl sám. Bydlel jsem tu se svou ženou Mariou. Byla to krásná žena. Klidná duše, avšak pevná osobnost. Ona byla mým andělem strážným. Zemřela před pěti lety. Leukémie. Její smrt mi vzala pevnou půdu pod nohama. Začal jsem pít a přestal chodit ven. Proč taky. Vždyť bych pracovat vlastně ani nemusel. Otec mi odkázal opravdu slušný majetek. Asi by stačil na živobytí i mým dětem. V té době mi to všechno bylo jedno. Bylo mi jedno jestli ráno vstanu. Jestli večer půjdu spát. Díval jsem se prostě jenom do prázdna.

Po půl roce naprostého mrhání se životem jsem potkal Toma Davise. Ten mě začal tahat mezi lidi a život opět dostával do normálu. Našel jsem si práci v redakci. A psal, psal, pořád jenom psal. Když jsem nepsal tak jsem buďto spal a nebo chodil po městě a sledoval lidi. Ale co.

Seděl jsem ve velkém koženém křesle, díval se do ohně a přemýšlel. Už mi bylo dobře.

Víkend byl ale zajímavější. Jeli jsme s mým kamarádem z práce na dvoudenní vyjížďku na motorkách. V pátek večer jsem šel do garáže, oprášil ten krásný stroj a připravil ho na dlouhou cestu. Pak jsem se už jenom bavil.

 

 

V pondělí ráno jsem chtěl Peterovi zavolat, ale jaksi jsem si uvědomil, že nemám na co. Rozhodl jsem se to změnit. Jel jsem tedy koupit Peterovi malý dárek a když už jsem byl na cestě, rozhodl jsem se, že mu ho i rovnou doručím.

Přijížděl jsem na ulici kde bydlel Peter. Z domů stoupal šedý dým a po celé ulici byly rozesety hasičské vozy. Zaparkoval jsem rychle u pásky omezující vjezd dále do ulice, vyběhnul z auta a utíkal k Peterovu domu. Z toho už jen stoupal dým. Sevřelo se mi u srdce.

„Kde jsou ti lidé, kteří tu bydleli?“ zeptal jsem se naléhavě jednoho z hasičů.

„Nevím. Podívejte se k sanitkám. Některé tam ošetřují.“

„Díky,“ zavolal jsem už v běhu. Kolem sanitek byl zmatek. Ošetřovali zde mnoho popálených a přidušených lidí. To všechno navíc přehlušoval hluk přilétající helikoptéry. Najednou jsem zahlédnul Petera.

„Petere, není ti nic?“

„Sebastiane, prosím pomoz mi,“ řekl se slzami v očích a objal mne.

„Co se stalo?“

„Já… já nevím. Brzo ráno se ozvala strašlivá rána a najednou se z chodby začal táhnout kouř. Já a bráškové jsme stihli utéct, ale maminka tam zůstala. Vynesl ji až pan Brown, co bydlí vedle nás. Odvezli ji sanitkou pryč. Prosím odvez nás k ní.“

Najednou na mne padla celá tíha té situace a u srdce se mi sevřelo ještě víc.

„Počkej chvíli Petere. Pokusím se zjistit kde je.“

Zahlédnul jsem mladou ošetřovatelku.

„Prosím, slečno,“ zavolal jsem na ni.

„Všechny raněné odvážíme do nemocnice Svaté Anny,“ řekla dříve než jsem se vůbec stihnul na něco zeptat.

„Pojď Petere. Vezmi bratry, vyrážíme do nemocnice.“

Jeli jsme ulicemi rušného města. Potil jsem se a přitom cítil chlad. Bál jsem se. Peter jen tiše seděl a upřeně pozoroval cestu. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Tvářičky Peterových brášku byly strnulé. Jakoby ani nechápali co se děje. Jestli ovšem opravdu nechápali nevím.


Kategorie: Rukou boha (povídka) | vložil: shawnn ¤