Druhý den ráno jsem se probudil kolem deváté. Vstal jsem z křesla celý polámaný a podíval se na postel. Avšak kluci tam nebyli. Vyšel jsem z pokoje a pomalu sešel schodiště. Tam seděl Peter s balíkem papírů a cosi opět kreslil.

„Dobré ráno Sebastiane, vypadal jsi v tom křesle spokojeně tak jsme tě nebudili.“

„No tak to děkuji. Bolí mě ale celé tělo. Co vlastně děláš?“

„Pracuji na tom obrazu pro Toma.“

Sám jsem na to málem zapomněl.

„A nepotřebuješ něco?“

„No akorát nemám ty uhlíky, které mi dal Tom.“

„To je v pohodě. Myslím, že mi ještě nějaké zůstaly v šuplíku v pracovně. Zajdu ti pro ně,“ řekl jsem.

Když jsem se vrátil a podal uhlíky Peterovi, zazněl z kuchyně pronikavě zvuk tříštícího se skla. Leknul jsem se a hned tam běžel. U stolu tam stáli Miki a Tomy a dívali se na zem na rozbitou sklenici.

„Co se stalo?“ zavolal jsem na ně přísným hlasem. Oba sebou trhli.

„Níííc,“ řekli oba naráz se zděšením. Viděl jsem, že skoro brečí a tak jsem se je snažil uklidnit.

„To je dobrý kluci, to byla jenom sklenička. Co jste dělali?“

„No my jsme chtěli nachystat snídani.“

Zvednul jsem hlavu a podíval se na jídelní stůl. Byly tam nachystané veky namazané máslem a vedle nich nařezaný sýr.

„A který z vás řezal sýr. No?“

„Já,“ řekl hrdě Miki.

„A prstíky máš ještě všechny?“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři. Miki mlčky natáhnul před sebe ruce, abych si ty prsty sám přepočítal. Za mnou se rozesmál Peter.

„Neboj, Sebastiane. Ten sýr jsem jim nařezal já. Doufám, že to nevadí.

„Ne, samozřejmě nevadí. Jste šikovní kluci. Jenom si příště dávejte s tím sklem pozor. A teď už se utíkejte převléct z těch pyžámek.“

„Jóó…“ zavolali oba a vyběhli ze dveří. Peter už mezitím našel smeták a začal sklo uklízet.

„Já to udělám,“ řekl jsem mu.

„Ne. To je v pohodě,“ odvětil mi. Z hlasu bylo poznat, že stejně jako já, je i on dnes ve velmi dobré náladě. Mezitím co Peter uklízel sklo, přišli kluci a sedli si ke stolu. Přisednul jsem si k nim. Miki zvednul velký tác s vekami a snažil se mi ho podat. Už mu málem vypadnul z rukou, když ho na poslední chvíli podepřel Tomy.

„Děkuji, kluci“, řekl jsem a vzal si dva krajíce. Chlapci se jenom pousmáli a s chutí se dali do jídla.

Bylo to příjemné ráno. Měl jsem pocit, jaký jsem už skoro neznal. Pocit, že někam patřím. Pocit, že má můj život nějaký účel. Byla to nádhera.

„Kdy pojedeme zase za Tomem?“ zeptal se do ticha Peter.

„Nevím. Až bude třeba. Proč? Potřebuješ od něj něco?“

„Udělal jsem pár skic různých motivů, tak jsem mu je chtěl ukázat ať si vybere. Nebo myslíš, že bych měl něco vybrat sám?“

„Myslím, že když vybereš sám, tak se nic nestane,“ řekl jsem a vzal si ještě krajíc veky.

„Mám nápad,“ řekl po chvíli Peter.

„Poslouchám.“

„Vyber ty a když se to potom Tomovi nebude líbit tak to svedu na tebe.“

„To víš, že jo,“ řekl jsem s ironickým tónem v hlase a všichni jsme se začali smát.

…

Do pracovny svítilo klidné a hřejivé odpolední slunce. Seděl jsem za stolem a psal recenzi na nově vycházející novelu. Přede mnou seděli na zemi Miki a Tomy hrajíce si přitom s modely starých anglických automobilů, které u mne zůstaly po mém nyní již dospělém synovci. Peter byl už přes čtyři hodiny sám ve vedlejším pokoji a pořád jen kreslil. Do šumu dětských hlásků napodobujících zvuky motorů zazvonil telefon.

„Hayes, prosím.“

„Neruším tě Sebastiane?“

„To jsi ty Sarah?“

Chlapci jako by zkameněli.

„Ano. Jak to zvládáš? Co kluci? Ještě tě nebolí hlava?“ řekla s veselým tónem v hlase.

„Kluci jsou moc hodní. Dneska dokonce připravili snídani. Mám pro tebe přijet do nemocnice?“

„Když budeš tak hodný.“

„Jistě. Do půl hodiny jsem u tebe.“

„Děkuji,“ odpověděla a zavěsila.

„Máma přijede?“ zeptal se Miki dívaje se mi s nadějí do očí.

„Ano. Teď pro ni pojedu.“

Do dveří vešel Peter.

„Slyšel jsem dobře?“ zeptal se s úsměvem na tváři.

„Ano. Pohlídáš tady kluky? Já budu do hodiny zpátky.“

„Určitě,“ odpověděl a podíval se na brášky. Ti už si zase bezstarostně hráli s autíčky.

Cestou do nemocnice jsem ještě stihnul koupit květiny. Přijel jsem tam a vešel rychlým krokem do vstupní haly. Sarah tam už čekala. Přišel jsem k ní a podal jí květiny.

„To je od tebe milé,“ řekla a zadívala se mi do očí. Její pohled byl mrazivý. Chtěl jsem jí hned odpovědět, ale nedokázal jsem to.

„Děje se něco?“ zeptala se aniž by uhnula pohledem.

„Nic.“

Vzniklo mezi námi opět intimní ticho. Nevěděl jsem co říct. Po chvíli se odmlčela.

„Nepojedeme už?“

„Jistě,“ odpověděl jsem a uvědomil si, že jsem jako malý kluk, který se poprvé podíval dívce upřeně do očí.

Vyšli jsme ze dveří a nastoupili do auta. Hlavou se mi vířily myšlenky. Jedna za druhou. Byly jich desítky, možná i stovky. Pak jsem si uvědomil sám v sobě, co to znamená.

„Proč to všechno vlastně děláš?“ přerušila mé myšlenky Sarah.

„Sám nevím. Mám-li být upřímný, tak když jsem potkal Petera tak mě zajímal spíše jako nesmírně nadaný kluk. Teď je to však něco jiného.“

Sarah se na mne podívala tázavým pohledem a tak jsem pokračoval.

„Už dlouho žiji sám a nevadí mi to, ovšem teď když u mě byli kluci, byť jen na ty dva dny, tak vše ožilo. Prostě jsem rád když můžu být s vámi. A byl bych rád kdybyste byli mými hosty. Aspoň dokud nebudete mít stabilní bydlení.“

„To ale může trvat taky hodně dlouho.“

„Já vím,“ řekl jsem a zadíval se na cestu přede mnou.

„Když já nevím. Je toho na mne moc.“

„Chápu. Nech si to projít hlavou a třeba zítra mi odpovíš.“

„Dobrá.“